RECENZE: Michal Viewegh a jeho Převážně zdvořilý Leopold

O autorovi

Českého spisovatele a publicistu Michala Viewegha (1962) netřeba představovat. Připomenu snad jen, že vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a že povídky publikoval již v té době. Po škole pak chvíli učil a než se spisovatelství začal věnovat naplno, pracoval dva roky jako redaktor nakladatelství Český spisovatel. Že svoje mládí prožil na Sázavě, nemusím ani dodávat, protože to už je jen další indicie k tomu, abychom pochopili, proč se po dlouhé řadě úspěšných románů a po vážných zdravotních problémech, pustil do zatím svého posledního díla Převážně zdvořilý Leopold. Ostatně, posuďte sami.

Příběh

Hlavní hrdina Leopold je pětapadesátiletý novinář, píšící (tak jako sám autor) především fejetony. Snaží se být zdvořilý a vtipný (což se mu daří), sexy (což se mu moc nedaří) a rád mluví ve verších. Je ženatý s o patnáct let mladší Nelou, které je (bůh ví proč) momentálně nevěrný s její nejlepší kamarádkou Sabinou. Tak jako již dříve s jinou Nelinou kamarádkou Ditou a dalšími a dalšími...

Jejich příběh začíná na chalupě u Sázavy. Nela, Sabina a Dita si lebedí (nahé) na zahradě ve vířivce a Leopold se jim stará o společnost i občerstvení. Je tu však ještě další osoba – Nelina matka a Leopoldova tchyně Hilda. Ti všichni se chystají na výlet. Vezmou si kraťasy a trička, stan a spacáky a vyrazí vlakem na Sázavafest. Ano, ten Sázavafest, kde hrají bigbeatové kapely a je určen především mladým. A tak se (pochopitelně) stane, že se ve vlaku seznámí s mladým, pěkným mužem, který má stejný cíl. Všem (kromě Leopolda) se moc líbí. Troufám si tvrdit, že jak se tato konstelace dál vyvine, neuhádnete ani v těch nejhorších/nejvtipnějších/nejlepších, a dokonce ani v těch nejerotičtějších představách.

Sabina se směje. Existuje něco krásnějšího než milenčin smích? Napadne Leopolda.

Dílo je psáno ve dvou liniích. Jedna se odehrává v přítomnosti, resp. prožíváme to, co zrovna i Leopold. Ve druhé linii sedí Leopold u psychiatra a vypráví mu celou anabázi sám, občas odpoví na psychiatrovu otázku, ale především bilancuje. Nikdy však neřekne nic dřív, než se to v první linii skutečně odehraje. Zajímavý prvek, který činí příběh napínavým.

Recenze

Přes počáteční (asi tak do půlky) poměrně pozvolný vývoj, dostane pak vyprávění takový švih, že se vám nebude chtít přestat číst. Jako kdyby autor chytil tu správnou nit a konečně se pořádně rozepsal. A tak se postupně, s gradující tendencí, přiblížíme k finále, které je (s malou nadsázkou) přímo bombastické. Při Leopoldově posledním kousku a závěrečném proslovu jsem se smála tak, že mi tekly slzy.

Když to shrnu, Převážně zdvořilý Leopold je na můj vkus sice trochu moc zaplněný sexem a vulgárními slovy, ale vždy ve vtipném kontextu. Ani jsem nečekala, že se tak skvěle pobavím. Větší hloubku v ní nehledejte, ale vsadím se, že určité sebereflexi se neubráníte. Za přečtení však určitě stojí, už kvůli té legraci, které jak známo, nikdy není dost.

„Přiznám se,“ promluví po chvíli s jemným úsměvem psychiatr, „že u vás není snadné rozlišit, co myslíte jako žert a co myslíte vážně.“ Leopold zaujatě přikyvuje. „Tak to jste uhodil hřebík na hlavičku, pane profesore!“ říká. „A teď si zkuste představit, jak těžké je to pro mě!“

A perličku na závěr? Vzorem pro postavu Leopolda byl Michalu Vieweghovi jeho dlouholetý přítel, spisovatel, komentátor a literární kritik Týdeníku Echo Jiří Peňás.

„Je tam především fyzická podobnost, i Leopold je plešatý. Zároveň je výmluvný, sečtělý a inteligentní,“ uvedl Viewegh s tím, že v tom se určitě postavy podobají. „Zároveň je Leopold trochu i crazy člověk, takže v tom je také určitá analogie.“