Třeštíková foukla do lehkosti pisatelské pěny

Radka Třeštíková, nejprodávanější česká autorka … Když vyšel v roce 2014 první román Dobře mi tak, byla její cesta prostá senzací. Jinak tomu nebylo ani s titulem To prší moře, přestože právě v něm byl poprvé hmatatelný směr psaní a schopnost vystavět provázaný děj, který barvitě odráží prostý život ve vší doslovnosti a emoční křivce. Byť se doposud spekuluje, kolik čtenářské senzace upekla dobrá propagace, lze s jistotou smeknout před úspěchem třetí knihy Bábovky, která byla knižním třeskem roku 2016 a vynesla Třeštíkovou do oblak jistot.

Každá další kniha byla pouhou třešničkou mlsného čtenářského očekávání. Přišlo detektivní Osm, autobiograficky barvené Veselí a … pak si jen tak foukla do pěny. Mohla si u něj dovolit své čtenáře napínat do poslední chvíle, neprozradit jim anotací nic z nového a nechat je jen odezírat kontury příběhu.

Nebude to lehké, ale bude to jízda.


Sbalte si do tašky všechna svoje trápení, úzkosti, zmatek, křivdy, nevyřčená slova a nevyřešené zále-

žitosti a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou na svoji vlastní cestu.

Kniha vás ve svému příběhu vezme až na konec světa.

Lehké to však přece jen bude, protože Třeštíková ve svém psaní velice dospěla. Je v něm patrný vliv mnoha současných literárních podob. Děj proplétají symboly, metafory, přirovnání, kapitoly jsou krátké a končí v syntéze s tou následující. Přítomnost potřebuje minulost, aby se semkly a doplnily, aby splétaly důsledky a následky, které se dějí právě teď. Hlavní hrdinka je prokreslená až počmáraná fixou, všichni jí rozumíme, vidíme do ní a k smrti ji nenávidíme i toužíme obejmout. Všechny třeštíkovské motivy zde jsou. Vztahy, bolest, selhávání, důvěra, zrada, romantika, sexualita a tentokrát i zřetelnější konec. Ostatně, když se foukne do pěny, jednou se v lehkosti rozplyne. Její křehký let není nekonečný. Čtenářský vjem z tohoto spisovatelského fouknutí by však mohl plynout déle.

Potřebuji si napustit vanu. Ztratit se v pěně.
(str. 23)

Motivy jsou prosté a jednoduché, tentokrát však velice silně sprovázané skrze opakující se dějové obrazce. Vajíčko, krev, čáry fixou, sýrová pizza a všude vonící a smrdící segedín. Je jich víc a člověk v nich tápe, cítí, že se otevřou, dokreslí, vysvětlí – a to také ano, ne však zdlouhavě a detailně, nýbrž lehce a tak nějak mimochodem.

Mohla bych se jít umýt. Napustit si vanu. Ztratit se v pěně. Zase ta únava. Zase ten neklid.

(str. 126)

Nejslibnější je ovšem začátek. Je barvitý, metaforický, úderný a nepřehledně vtahující. Může se v mysli čtenářsky zopakovat, zarezonovat a plynout fantazií. Vladěna vstoupí na řádky jen tak, pranic není podstatnější než ona sama, ve své osobnostní ztrátě, nebude plakat, bude utíkat a my s ní. Neutečeme však ničemu, všechno do nás tluče, tesá, jsme uvěznění v nekonečných retrospektivách. Každý krok v budoucnosti směřuje k minulosti, která není krásná, chybí jí něha a loupe se jako kůže. A jak po nás autorka chce, vydáváme se spolu s Vladěnou na svoji vlastní cestu. Jsme spolucestující té, která má řídké vlasy po tátovi, o kterém nemluvíme, nenávidíme ho, stejně jako Marunu a minulost, kterou přehlížíme, přestože všechno naše konání se s ní snaží vyrovnat. A ono to nejde. Je tu Josef a první blízkost s ním je ihned v přítomnosti dvou ženství, toho jejího a její matky. Šlápneme na plyn, abychom tomu ujeli. Můžeme se vzdalovat, ale Vladěna má všechno v sobě. Táta odešel od mámy, od ní odejde manžel. Její dcera se loupe zlostí a na zadním sedadle se válí velký vak plný věcí, které se nedají vytřídit jako odpad. Ujíždíme. Po chvíli chceme najít cíl, konec světa, aby foukla do pěny.

Lež, jen klidně lež. Nebouchej chvíli hlavou do stěny. Schovej se celá do pěny.
(str. 140)

Kniha Foukneš do pěny je velmi reálná a jeví se, že o to se Třeštíková povětšinou snaží. Vykreslit prostý a všední život, který je dokonalou literární látkou, právě svou podprahovou a zamlčovanou fantaskností. Kniha začíná velice slibně a slohově silně překvapí svou poetičností, někdy ve své druhé třetině lehce poleví a tempo slábne, oči občas uskočí z řádku na řádky níž, metafory tolik nerezonují a chvíli zde vyplouvá Osm. Naštěstí však detektivní motiv zmizí, není zde potřeba a nehodí se do vzorce, který byl nastaven. Přestože lze uskočit k definici oddechového čtení, nebude rozhodně správným označením. Oddychnout si v těžkosti příběhu nelze, nelze ho však ani přestat číst, uteče jako to fouknutí. Nyní se to povedlo, název odpovídá slohové vyzrálosti vyprávění. Tak jak se fouklo, fouklo se skvěle. Z obláčku jistot nezaprší ani to moře.