RECENZE: Pod kupolí

„…obleč si to na cestu domů, budeš vypadat, že máš šaty…“

Pod Kupolí – pouhá dvě slova, jeden jediný týden a tisíc stránek románu Stephena Kinga. Jak jednoduché… Nenechte se však mýlit! Kdo amerického autora hororových příběhů zná, ví, že v jeho společnosti není jednoduché vůbec nic.

Představte si, že sedíte na zahrádce a v ruce držíte průhlednou skleněnou misku. Ta vám ale vyklouzne z ruky, spadne na zem a dnem vzhůru přiklopí trávu a vše co je v ní… Běžná věc, která se může stát každému. Věřte mi však, že po přečtení Kingovy knihy Pod Kupolí, už o takových věcech budete navždy přemýšlet jinak…

Jste v městečku Chester´s Mill v americkém státě Maine. Život zde probíhá poklidně, jako v každém maloměstě. Místní obyvatelé se znají, mají své radosti a starosti, lásky i drobné neshody a v příjemném podzimním sluníčku se těší na Halloween…

„Chaos vládne, blíží se Halloween; a říjen je nejkrutější měsíc...“

Náhle se však stane něco strašného. Na Chester´s Mill celou svou vahou a ostřím svých okrajů dopadne obrovská průhledná, možná skleněná, kupole. Přesným řezem oddělí vše, co se v jejím obvodu v ten okamžik nachází, ať už se jedná o věci, rostliny, anebo živé tvory, včetně lidí. Všech třicet pět cest z a do Chester´s Millu je zataraseno. Tento den – 21. říjen, který už nikdy nikdo nenazve jinak než „Den Kupole“, naprosto změní všechno, co zde doposud platilo. Než k tomu však dojde, musíte si se všemi šedesáti šesti hlavními protagonisty včetně tří psů, projít očistcem. Cestou vám naštěstí trochu toho pocitu bezpečí dodá hlavní hrdina románu Dale Barbara, řečený Barbie. Zato Jim Rennie, městský radní, ve vás myslím vyvolá spíše pocit bezmoci a vzteku a jeho syn Junior Rennie vás asi dožene k pláči. Pro všechny ty Kupolí způsobené proměny, ať už prostředí, anebo lidí samotných, se upnete na každou sebemenší známku rozumu či vyrovnanosti, které vám příběh nabízí. S úlevou ji naleznete v osobě novinářky Julie Shumwayové a možná i Brendy Perkinsové, manželky policejního náčelníka. Postavami, včetně těch zvířecích, se to jenom hemží a vy s každou z nich pomalu, jako když stoupáte k vrcholu hory, navážete kontakt. Koneckonců, máte dost času, na tisíc stránek se vejde hodně. Už v prvních řádcích se sblížíte, i když jen nakrátko, se svištěm a hned potom s letadlem.

„Nejdřív to s tím svištěm. V jednu chvíli byl celý, a vzápětí na dva kusy. Ty kusy sebou škubaly a krvácely. Barbie strnul s ústy dokořán, protože mu prudce povolil čelistní kloub. Připadalo mu, že tu snad dopadla neviditelná gilotina. A právě v tu chvíli, přímo nad přeseknutým svištěm, vybuchlo to malé letadlo.“

Poznáte také mnoho ptáků a lesních, polních, hospodářských i domácích zvířat….a jejich těly vytyčené bariéry. Ale především mnoho lidí. Co s nimi udělá izolace od vnějšího světa? Jak se vyrovnají se zhoršujícím se klimatem, nedostatkem energií a potravin a všudypřítomnou smrtí? A co pud sebezáchovy? Při pohledu na ně budou vaše emoce z obav o jejich reakce i o ně samotné, napnuté jako struny. A často oprávněně. Sledováním jejich stupňující se beznaděje a nejistoty bez možnosti úniku se neubráníte představám o vás samých. Co byste pod Kupolí dělali vy? Začnete si čím dál tím víc vážit obyčejných věcí, které běžně používáte, a některých se začnete bát. I to dobré se totiž za určitých okolností může obrátit proti vám – jako byste neznali Kinga!

Kupole je vlastně taková lupa. Dá se chápat jako metafora. Lidské vlastnosti, zvláště ty negativní, všechno to zlé a temné v nich, jako kdyby se zvětšilo a nabylo obřích rozměrů. Ocitnete se v pekle a svoje hříchy v jeho plamenech jen potvrdíte. Ať budete chtít, anebo ne, všechny ty hluboko zasunuté vzpomínky na sebemenší křivdy, kterých jste se na druhých dopustili a na které vůbec nejste pyšní, se vám vybaví.

Pokud se mi podařilo vás skutečně vyděsit, pak je vše v pořádku. Stephen King přece píše především horory…a tohle je jeden z nich. Přesto, nebyl by to také on, kdyby vás i nepobavil - právě s ním jsem si poprvé uvědomila, ať už to zní jakkoliv nepřípustně, jak tragické věci mohou být zároveň i komické. Navíc, žádnému z jeho příběhů nechybí myšlenka, či chcete-li, téma. Tady je to pro mne jedním slovem „morálka“. Je jenom jedna, anebo má každý tu svou? Vzhledem k tomu, že příběh Pod Kupolí je vyprávěn ich-formou, každou osobou zvlášť, je tato otázka nasnadě… A Kingovy závěry? Mívají svá poselství.

„Lítost není láska, uvažoval Barbie..ale když je člověk ještě dítě, tak dát šaty někomu, kdo je nahý, je krok správným směrem.“

Nenechte se odradit počtem stran! Ač je to neuvěřitelné, slibuji vám, že se od knihy neodtrhnete. Začne pěkně zostra a než se nadechnete a zase vydechnete, bude konec. A uvidíte, není tak zlý…