Naše redaktorka Hana se pustila do dystopické novinky Ostrov. Jak se jí kniha líbila, se dozvíte v recenzi!
Halí belí, koně v zelí, havrani bdělí, jíst už by chtěli, sledují za dne, kdy koník padne, sledují v noci, tvé tmavé oči“ (Islandská říkanka)
Sigríður Hagalín Björnsdóttir (1974), přestože studovala ve Španělsku i v USA, také pobývala v Dánsku, se nakonec se svým manželem a dvěma dcerami vrátila na svůj rodný Island, do Reykjavíku. Stala se známou novinářkou, moderátorkou televizních zpráv a je zde tedy známou tváří. Román Ostrov, který jsem právě dočetla, je jejím prvním. Na konci minulého roku vydala i druhý román Slovo Boží. Ten však zatím v českém překladu nemáme a já si přeji, abychom měli, píše totiž skvěle.
„Když dorazí hosté, je všechno bezmála dokonalé, francouzské brambory zlátnou v troubě, salát je hotový, mísa s bearnéskou omáčkou čeká v hrnci s teplou vodou, už stačí jenom hodit maso na horkou pánev a Hjalti může ten skvost podávat.“
Zažijeme „blackout“, tedy něco, co máme všichni tak trochu za zády. Jednoho dne znenadání nefunguje internet, nelze posílat e-maily ani volat do zahraničí, veškerá spojení zmizí. Přestanou pracovat podmořské kabely, satelity, ale i rádiové vlny, GPS, meteorologie, zkrátka všechno. Zhroutí se burza, nelétají letadla, nejezdí lodě, vše mizí…
Island je odříznutý od světa. Zůstali tu opuštění obyvatelé bez kontaktu se svými blízkými mimo ostrov, ale i mnoho zde pobývajících cizinců, bez možnosti návratu domů. A k tomu právě nastává vánoční období, období nejtemnějších měsíců roku, jak už to tak pod polárním kruhem bývá. Bohužel temnota se nebude týkat jenom slunce a světla.
Hlavní hrdinové románu Hjalti, jeho bratr Leif a María se svými dětmi, nám o tom budou vyprávět, každý po svém a ve své vlastní kapitole. První z nich bude Hjalti, když kdesi, pro nás na zatím neznámém místě, začne psát svůj deník, či kroniku toho, co předcházelo. O své práci novináře, o vztahu se španělskou houslistkou Maríou a jejími dětmi, a posléze s krásnou ministryní Elín, která se později stane předsedkyní vlády.
V dalších kapitolách se pak dozvíme od Maríe o jejím trápení a strachu o děti a život a od její dcery Margrét zas všechny hrůzy, které musela ve svých 12 letech prožít na spodku společnosti. Vzdělaný a vyrovnaný Leif nám řekne jaké to je přijít o dítě a o rozum. Nakonec nás čeká, vzhledem k okolnostem celkem překvapivě, téměř happy end. Vše se spojí na jednom, za dané situace krásném místě u moře. S jakým pocitem tam však dojdeme, to už bude asi individuální.
„…dva muži ve středních letech se na Maríu vrhnou a srazí ji z kola na zem: Zasraný vyžírkové, užíráte jídlo našim dětem kvůli podělanýmu symfonickýmu vrzání! María se snaží chránit housle a zmírnit dopad nataženou rukou…“
Ještě předtím totiž Sigrídur Hagalin Bjornsdottir poněkud změní a nečekaně shrne svůj příběh. Zřejmě se v ní nezapře profese novinářky, možná jen chce dát ve známost svůj názor, nevím, určitě nám ale předloží hned několik otázek, na které ovšem dává své vlastní odpovědi. Jak se kdo z nás chová k přistěhovalcům? Otázky poněkud vytrhuje z kontextu a ze situace a bezohledně tím čtenáře přitlačí ke zdi. Nedává mu šanci oponovat či si najít svou správnou odpověď sám.
I přesto má autorka moje sympatie. Používá výstižná přirovnání a slova, úžasně popisuje, má inteligentní humor a dokáže svým stylem doopravdy upoutat. Kapitoly, i přesto, že využívá hodně retrospektivy, jsou přehledné a děj není zmatečný. Je také velmi dobře doplněný novinovými či tiskovými zprávami, které, jako černý mrak, přinášejí komentáře a vyjádření vlády k vývoji v zemi.
Jasně jsem se orientovala a knihu o 272 stranách jsem přečetla během pouhých pár dní. Fandila jsem osobám, které jsem si oblíbila a přála jsem si, aby vše dobře dopadlo. Byla jsem dojatá, napnutá, místy rozhořčená.
Témata, která mě jaksi stranou od běžných životních peripetií trápí, jsem si díky románu Ostrov oživila a zamyslela se opět nad nimi. Jak někteří lidé opravují svoje pózy při změně podmínek, jak bývají vládní rozhodnutí často zcela mimo realitu, jak si nevážíme toho, co máme a co je pro lidstvo vlastně nejlepší? Kdo to vymyslí, pokud vůbec někdy?
„Sluneční ostrov vám nabízí nový začátek, novou příležitost spokojeně žít z plodů země a vytvářet dobrou a krásnou společnost. …musíme taky mít čas radovat se a tancovat, přemýšlet a tvořit….každý člen komunity má nějaké schopnosti, o které se může s ostatními podělit.“
Ano, jedná se o dystopický příběh, varování, obžalobu společnosti, i když s nadějným posláním. Co v něm jeho protagonisté prožili, není nereálné a právě to je na něm tak mrazivé.
