RECENZE: Nikdo ti neuvěří

Knedler je současně známá i svým specifickým stylem psaní, který může být pro některé čtenáře náročný na orientování se v ději. V případě tohoto románu si troufám tvrdit, že autorka pojala vyprávění o dost srozumitelněji, přestože u svého osobitého stylu zůstala. Ve vyprávění se střídají dvě dívky, sestřenice Ursel a Dörte, přičemž příběh postupuje víceméně chronologicky, až na pár střípků z let následujících, jež odkazují na reálné dobové dokumenty.

Do knihy jsem se začetla až po tom, co mi chvíli ležela doma, aniž bych si osvěžila anotaci. Zhruba po první třetině mi prolétlo hlavou něco jako: to snad autorka nemyslí vážně, jak by jeden člověk mohl a vůbec dokázal zničit život tolika různým lidem? To trochu přepálila, pomyslela jsem si a rozčarovaně jsem zaklapla knihu. A pak jsem si všimla, že hned první věta anotace na zadní straně začíná slovy „skutečný příběh“.

Tehdy už jsem začala být doopravdy znepokojená, znechucená a naštvaná, jak se tohle kdy mohlo stát, jak tohle mohl někdo dopustit. Musím se přiznat, že během čtení některých pasáží jsem byla neskutečně rozčílená, jako snad ještě u žádné knihy ne. Vědomí, že ještě před sto lety bylo možné tak odporné zacházení s ženami, mě opravdu přivádělo k takové zuřivosti, že jsem nejednou musela knihu odložit a jít se projít.

Nikdo ti neuvěří

Chceme se líbit, měly bychom, musíme. To je naše hlavní hodnota, hezká tvář a pěkná postava, vše ostatní je hluboko pod tím. A vždy je třeba se zamyslet, kolik z toho pod tím ukážeš světu. To nás učili, to nám říkali, to je to, co jsme měly pochopit. Je potřeba předstírat nešikovnost, protože muž se musí cítit potřebný, je potřeba předstírat, že jsi hloupá, protože muž musí mít pocit, že tě může něco naučit.

Tenhle typ myšlenek je prodchnutý celou knihou, protože tak to zkrátka v té době bylo a nebylo z toho žádné východisko. Jen o tom číst mě naplňovalo hrozivou bezmocí, natož v tom žít. Je to ale téma, které je potřeba si neustále připomínat, abychom nesklouzávali k dávným toxickým stereotypům i dnes, kdy je pro nejmladší generaci západního světa nepředstavitelné, aby ženy neměly rovná práva.

A nejde jen zdaleka o to, že ženy neměly práva a svobodnou vůli. Jde především o to, že kvůli tomu byly tak snadno zneužitelné a právní systém byl schopen postihovat až ty hrůzné důsledky, až když mnohdy bylo pozdě.

Autorka dále poukazuje na to, jak to měli tehdy sexuální predátoři velmi snadné už kvůli tomu, že veškeré věci týkající se nahoty, sexuality i samotných pohlavních orgánů byly přísně tabu a nikdo o tom zpravidla nechtěl mluvit, protože se to považovalo za nepatřičné. Nutno podotknout, že to se za těch 100 let podle mě zase tolik nezměnilo. A rozhodně by mělo.

Nikdo ti neuvěří nepojednává o hezkých věcech. Proto autorce stačilo pouhých 300 stran, aby se s příběhem vypořádala, a upřímně, mě jakožto čtenářce to stačilo taky. Tenhle příběh mě opravdu velmi zasáhl a zřejmě se mi ještě dlouho bude převalovat v hlavě, stejně jako všechna nastolená témata, která je potřeba vnímat i v kontextu dnešní doby.

Hodnocení: 85 %