RECENZE: Než vystydne káva

Pravidlo první: Při návratu do minulosti se můžete setkat pouze s lidmi, kteří už kavárnu někdy navštívili.

Jak jistě už dávno víte, v mnoha případech stačí k volbě knihy opravdu málo. K tomu abych si vybral tento titul a zařadil ho do své neustále se rozpínající knihovničky stačila pouze jedna věta v anotaci, která zmiňovala dvě věci, kterým neodolám: káva a cestování časem.

Pravidlo druhé: Ať uděláte při návratu do minulosti cokoli, přítomnost tím nezměníte.

Stejně jako všude jinde ve světě, ani v Japonsku nemají o kavárny nouzi. Otázkou tedy zůstává, kterou si pro svou návštěvu zvolit. Je velice pravděpodobné, že ve spoustě z nich si dáte šálek opravdu kvalitní kávy, a pravděpodobně i něco na zub, ale kdyby vás ani tohle nepřesvědčilo, existuje jedna, která nabízí něco víc a jmenuje se Funiculi Funicula.

Pravidlo třetí: Na místě, jehož prostřednictvím se můžete do minulosti vrátit, už sedí jiný host. Abyste se na něj mohli posadit, musíte vyčkat, až host odejde.

Když do kavárny vejdete, nejspíš nebudete zrovna nadšeni, protože spatříte jen dva stoly, tři barové stoličky a na zdi troje hodiny, z nichž jen jedny ukazují správný čas. Navíc je kavárna v suterénu, bez oken a klimatizaci supluje pouze jeden stropní ventilátor. Proč tam tedy vůbec chodit? Například proto, že když si sednete na jedno konkrétní místo, můžete cestovat časem, ovšem má to své specifické podmínky, kterých není málo a jejichž porušením se vystavujete nebezpečí.

Pravidlo čtvrté: Během pobytu v minulosti, se z místa nesmíte vzdálit.

Kniha se skládá ze čtyř příběhů, které jsou vzájemně propleteny, a to velice zajímavým způsobem. V každé části se dozvíte něco nového jak o několika pravidelných hostech, kteří kavárnu navštěvují, tak i o samotném personálu, přičemž spojujícím faktorem je vždy ono zvláštní místo. Máme možnost nahlédnout do života manželů, z nichž jeden má alzheimerovu chorobu. Dále zde máme milence, kteří se rozcházejí kvůli kariéře. Sestry, které k sobě najdou cestu, až když je moc pozdě a těhotnou servírku, která řeší nejtěžší dilema v životě.

Pravidlo páté: Váš čas začíná nalitím kávy a vyprší, jakmile káva vystydne.

Titul má sice jen 189 stran, ale i přesto vám nabízí velice bohatý příběh plný emotivních okamžiků, které vás donutí uronit nejednu slzu, a ačkoliv se zdá, že budete bombardováni jednou tragédií za druhou, což je tedy pravda, nechybí zde také ona potřebná naděje.

Také bych chtěl vyzdvihnout samotnou myšlenku cestování časem, která je zde použita velice chytrým a důvtipným způsobem, za to má ode mě Tošikazu veliký palec nahoru.

Suma sumárum se jedná o komorní dílo, napsané čtivým způsobem, které se točí okolo lidských dramat, ve kterých se můžete sami ztotožnit. Než vystydne káva je kniha, která mě jak bavila, tak i dokázala obohatit a bylo mi ctí si ji přečíst. Jsem si jistý, že ani vás nezklame.

Nedá mi to, a ještě než tuto recenzi ukončím, musím vypíchnout knihu jako takovou, protože její design mě uchvátil. Jednoduché, ale vkusné hnědo-bílé provedení a malá tloušťka mi dávaly pocit, že v ruce držím kvalitní poznámkový blok, a kdyby takový vyráběli, s jeho koupí bych neváhal, je to opravdu krásná kniha. A roztomilá perlička na závěr: záložka v knize není klasicky rovná, ale je vyvedená ve vlnkách, což jsem viděl poprvé.