RECENZE: Katka

Časosběrný dokumentární film Heleny Třeštíkové z roku 2009, Katka, mapuje 14 let života mladé narkomanky bojující se závislostmi. Kniha Katka, na které spolupracovali manžel Heleny Třeštíkové Michael (spisovatel) a syn Tomáš (fotograf), přináší sondu až do současnosti.

Nečekejte fantastický příběh se soundtrackem od Davida Bowieho. Pokud jste již viděli dokument, nepřekvapí vás depresivní tón Katčiných výpovědí. Temná atmosféra reálného života drogově závislých. Touhy zastřené v rozpíjejících se posledních volných místech na vpich. Katka tím přes autory odvádí velkou službu české společnosti. Lepší než jakákoliv fikce. S čistým svědomím mohu říci, že si všichni zúčastnění zaslouží velkou míru uznání.

…já svoje tělo za těch osm let už jako dobře znám, že vím, do kterých žil můžu, který mi praskaj, který nepraskaj. Krk už prostě mám odjetej, tam už to nejde, tříslo znám taky už, to jsou takový konečný hranice, že prostě vím, že tady mám třeba žílu, ale vím, že ta žíla už mi nedá nebo už je ztvrdlá nebo prostě mi praskne…

Odsoudit je snadné. Důležité je však, vzít si ponaučení. Kniha Katka toto umožňuje a na rozdíl od známých skutečných i fiktivních příběhů o narkomanech (My děti ze stanice ZOO, Requiem za sen, Trainspotting) v ní ani ta nejnešťastnější duše nenajde náznak inspirace. Hnus ne radost. A beznaděj. A proto je tato výpověď tak důležitá. Plná smutku, absťáků, krádeží, nenaplněné lásky i mateřství.

„No a pak tadyta knížka, když jsem ji přečetla, tak jsem věděla, že to je něco, co mě přitahuje. Je to divný, ale tyhle knížky by se neměly dostávat dětem do ruky, to je pravda.“ (Katka o knize My děti ze stanice ZOO, kterou si přečetla v páté třídě)

Knižní vydání je zásadní v tom, že můžete mít Katku vždy po ruce a na očích. Oproti dokumentu toho, co se obsahu týče, nepřináší příliš nového, jenže jakou složku navíc by vlastně měl mít příběh člověka, který se celý točí kolem drogových závislostí a nesplněných přání. Vyprávění je ostré, přímé a dostane se čtenáři pod kůži. Stručnější podoba je na místě, tíživý pocit – dostatečný.

Úřednice: Já mám poslední zprávu od paní doktorky Preslové, že jste na dalším detoxu v Plzni, to platí?

Katka: No, to už neplatí právě.

Úřednice: Vy jste otamtaď odešla?

Katka: No. Přišla taková ta krize úplně hrozná, kterou jsem prostě neustála. Ani nepomáhalo podívat se třeba na holku, na fotky.

Úřednice: Vy teď bydlíte kde?

Katka: Nikde.

Tomáš Třeštík, Katčin vrstevník, fotografiemi doplňuje tento smutný životní příběh, přibližuje nám i jeho vlastní pohled na věc a osobní zkušenost s Katkou. Smekám za upřímnost, i za přiblížení narkomanky čtenáři, pomyslný klobouk.

Katka Bradáčová je sice nechtěnou hrdinkou dnešní doby, ale existence dokumentu i knihy má potenciál zachránit mnoho životů. Uchránit mládež před tvrdými drogami v případě, že se kniha dostane do kánonu povinné četby, což bych doporučoval.