RECENZE: Grandhotel Evropa

Tomu, kdo se nerozpomene na všechno, co chce zapomenout, hrozí, že určité věci zapomenout zapomene.

Seznámení s autorem

Nizozemský spisovatel Ilja Leonard Pfeijffer (1968) je skutečná osobnost. Ve své zemi patří jako autor, básník, dramatik a publicista k těm nejvýznamnějším. Na literárním poli se etabloval zejména svým prvním románem La Superba a druhý román Grandhotel Evropa se stal tím nejúspějšnějším roku 2019. Ilja Leonard Pfeijffer vystudoval řečtinu a v současné době žije v italském Janově. Umění a kultura jsou jeho svět ale nevyhýbá se ani jiným tématům, z nichž některá vytvářejí oproti Pfeijffrovým obdivovatelům i mnoho odpůrců. Někdy není ani divu - ostatně, posuďte sami.

Vhled do příběhu

Román o starém kontinentu, který je tak nabitý minulostí, až už v něm nezbývá místo pro budoucnost. Věta z jedné z anotací je tak výstižná, že bych vlastně už nemusela nic psát. Já ale musím, protože vám chci sdělit svůj vlastní názor. Tak poslouchejte.  

Světlo má se vzduchem společné jedno, a sice že teprve jeho nepřítomnost nás přiměje pozastavit se nad faktem, nakolik je důležité.

Hlavním hrdinou je básník Ilja, který zklamán a nešťasten z nedávného konce intenzivního vztahu se svou láskou, temperamentní Italkou Cliou, přijíždí do Grandhotelu Evropa na blíže neurčeném místě, aby zde začal psát román a snad i na Cliu zapomněl. Hotel už má svou slávu za sebou, přesto, jisté kouzlo zde ještě spočívá. Majordomus pan Montebello, poslíček v červené uniformě Abdul i někteří dlouhodobí hosté jako filozof Patelski či jistý mohutný řecký podnikatel a bohémská básnířka Albane. I zařízení – starý lustr v hale a portrét Paganiniho ještě staré časy připomínají.

Existuje také původní majitelka, stará dáma, paní Evropa. Nikdo ji už dlouho neviděl, to se má však přece jenom změnit. Nyní má hotel nového majitele – pana Wanga – rozhodnutého Grandhotelu Evropa vrátit jeho lesk. A abych nezapomněla, objeví se tu také jedna americká rodinka, která příběh docela zamotá.

Jaký paradox, že tato místnost zařízená v duchu typicky evropské záliby v orientáliích z konce devatenáctého století imitacemi čínských nástěnných maleb a autentickými čínskými vázami není pro našeho nového čínského majitele dostatečně evropská. Chce ze salonku vytvořit typickou anglickou hospodu s kobercem na podlaze, se sametovými pohovkami v boxech a s obrazy, znázorňujícími lovecké výjevy a dostihové koně.

Mezitím, v duhé linii, nám Ilja vypráví svůj příběh s Cliou. Odehrává se v Benátkách, ale i jinde. Clio je kunsthistorička a zajímá jí především Caravaggio. Spolu s Iljou hrají hru, která s tímto slavným a záhadným malířem úzce souvisí. Hledají po světě totiž poslední jeho obraz Máří Magdalény. A jejich vztah přitom nabírá na obrátkách.

Benátky se na mě culily jako čekající milenka. Celá ta staletí, po něž trpělivě vyhlížela z okna, jí přidala na klidu i na kráse. Cinkala šperky, jak otevírala měkkou a teplou náruč k dlouho očekávanému objetí, jež mi bylo osudem i určením, a chichotala se tomu, jak do sebe všechno konečně logicky zapadá. Když šeptala slova o věčnosti, věděla, o čem mluví. Mela dost šatů na všechny oslavy, které se ještě budou konat. Není lepší město než Benátky…

A je tu ještě jedna, vedlejší linie, kdy Abdul Iljovi vypráví na pokračování svůj příběh, který se nápadně podobá Vergiliově eposu Aeneis, o cestě z nejmenované země odkud Abdul pochází, až sem, do Grandhotelu Evropa…

Můj názor

I když je kniha dlouhá, dobře se čte. Je rozdělená na přiměřeně dlouhé kapitoly a ty ještě na podkapitoly, takže vám nedělá problém čtení kdykoliv přerušit, aniž byste měli pocit, že jste něco nedokončili. To se vám bude hodit.

Některé pasáže, přestože jsou zajímavé, můžou být pro někoho příliš rozvláčné. Zejména ty odborné o historii a umění, díky kterým ztrácí kniha své původní beletristické pojetí. Asi vás, tak jako mě napadne, že pokud byste si chtěli číst o historii a umění, koupili byste si knihu o historii a umění. Na skvělém umění autorova pera to však absolutně nic nemění. Jeho vyjadřovací schopnosti stylem „jako kdyby prostě jen mluvil“, je doslova požitek.

Dlouhatánské věty, které – pozor! – dávají smysl, nebo použité metafory a přirovnání ve mně vyvolaly k autorovi naprostý respekt. Ovšem, jde o to, co nám sděluje. Kdybych vám chtěla vyprávět třeba co dělám od rána do večera a uměla takto psát, také bych to hodila na papír. Otázka je - koho by to zajímalo? Škoda také, že Ilja příliš mluví. Všeho je tak nějak moc. Turisté, umění, politika, památky, sex, Číňani, migranti….o čem tahle kniha vlastně je? Můžete si vybrat, je o tom všem, i když by stačila možná jen půlka.

Obsahuje mnoho jednotlivých příběhů, což je ta příjemná stránka, která vás donutí hodně přemýšlet. Měla jsem dokonce podobný pocit jako když jsem nedávno četla Haruki Murakamiho, kterého miluji, ale to jenom zpočátku. Ještě zmíním, že se autor vůbec nevyhýbá erotickým scénám. Ze začátku jsem u jejich popisu doslova řvala smíchy, ale později už mi tento styl přestal vyhovovat. Jako všemu, i tomuto tématu se věnuje až příliš detailně, a tak nějak machisticky, zřejmě jako protipól jeho feministické intelektuální a urozené partnerky - což se nemusí každému líbit.

Turisté jsou jen příznakem něčeho většího a závažnějšího, stejně jako hosté na pohřbu jsou příznakem smrti. To chci ve své knize prozkoumat. Musí to být o Evropě, o evropské identitě spjaté s minulostí, o tom, že z nedostatku věrohodnějších alternativ vyprodáváme tuto minulost na globalizovaném trhu pod cenou. Musí to být vyznání lásky někdejší Evropě, kterou právě roznáší na kopytech poslední a definitivní invaze barbarů. Bude to pochmurná kniha o konci jedné kultury.

Abych to tedy nějak uzavřela – nosným tématem je Evropa. Slovy autora – unavená Evropa – což je asi ten nejvýstižnější název, jaký jsem kdy slyšela. Není špatná, ani ubohá, je zkrátka unavená. Dalším tématem jsou turisté, zejména ti čínští, kterými je zaplavená. To je něco, co autora evidentně velmi irituje. Vzhledem k tomu, že knihu napsal ještě před příchodem covidové pandemie, je to celkem pochopitelné, dnes už to však neplatí.

Ilja Leonard Pfeijffer ale prý napsal další román, jehož děj se odehrává v karanténě. Tak uvidíme. Celkově tedy Grandhotel Evropa hodnotím kladně, zejména z první třetiny (což je 200 stran!) jsem byla úplně nadšená. Postupně jsem však začala být (stejně jako Evropa) unavená, a to z autorova ega a z poněkud chaotického mixu filozofie, historie, umění a obyčejných věcí. Možná by pomohlo číst na etapy, což jsem neudělala. Zkuste to tedy aspoň vy a možná budete nadšeni po celou dobu. Držím vám palce!

Hodnocení: 80 %