RECENZE: Dolanův cadillac

A nejvíc ze všeho skutečně věřím na duchy, věřím na duchy, věřím na duchy.

Jedenáct hororových, thrillerových, katastrofických, zkrátka hodně napínavých povídek, kterým vévodí nejdelší z nich a nese i název celé sbírky – Dolanův cadillac – je pouze první polovinou jednoho celého souboru Nightmares & Dreamscapes, který vyšel v roce 1994 v New Yorku. Druhá polovina u nás dostala název Pátá čtvrtina a její druhé (o jednu povídku rozšířené) vydání můžeme, jak se zdá, očekávat na knižních pultech už na podzim tohoto roku.

Pojďme tedy na věc. Pokud jde o mě, úplně nejvíc ze všech povídek, mě pobavila, a především vystrašila, ta poslední – Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu? Může to samozřejmě být tím, že rocková muzika, a ta z šedesátých let zvláště, je prostě můj šálek čaje, ale spíš si myslím, že tahle povídka je z kingovských tou nejkingovštější. Přesně takhle to mám ráda, a to včetně onoho typického autorova postesknutí, v tomto případě nad tím – cituji – že tolik rockerů zemřelo mladých nebo mělo ošklivou smrt. A že se jednou dostanu do Rokenrolového nebe i já, to bych tedy nečekala.

Pryskyřičná vůně stromů byla božská a Mary napadlo, že na tom tichu nerušeném zvukem žádného motoru ani lidského hlasu je něco nádherného…, ale zároveň na tom bylo něco děsivého. I zvuky, které slyšela – čiřikání ptáčka ve stinných smrcích a hučení větru -, jen podtrhovaly mohutnost ticha, které je obklopovalo.

Hned druhé místo uděluji první povídce sbírky – Dolanův cadillac, která se v roce 2009 stala také předlohou k filmu v režii Jeffa Beesleye. Nápad prý vznikl při cestě autem po dálnici. Jednoduché že? Jeho hlavní myšlenka však jednoduchá rozhodně není. S trochou nadsázky je ze života, je o trpělivosti a pomstě. Půjde vám mráz po zádech, to si pište.

Dráhu pádu, upřesnil to a já se uklidnil. Bylo to slovní spojení, do kterého se muž prahnoucí po pomstě může zamilovat. Mělo v sobě temně zlověstný náboj. Dráha pádu.

Další povídky bych na mém žebříčku líbivosti seřadila asi takto:

• Povídka Konec celé patálie se mi zdála hodně citlivá a empatická, skoro dojemná a milá. Ano, i to Stephen King umí. Příběh je zároveň dost mrazivý a trochu dystopický. Vnímám ho jako velkou obžalobu světa takového, jaký je.
• Nechte dítek jíti ke mně. Tak to je hodně drsná povídka. Určitě si po jejím přečtení, s očima navrch hlavy, položíte otázku – Co je horší? Dítě, nebo učitelka? Když už jsme u dětí, tak o jejich roztomilosti a děsivosti zároveň, umí Stephen King psát naprosto mistrně.
• Povídkou Taťka to více než potvrzuje, ale jsou v ní i upíři a ti mu jdou snad ještě líp. Jednoho celkem nečekaně najdete také v povídce Noční letec. Jestli tedy máte upíry rádi, pěkně si je užijete.

Povídky Tenisky (pěkná duchařina), Zuby (legrační), Věnování (trochu erotické a dost odporné) a Prst (podivná hloupost), bych nejraději ani neuváděla. Chci být ale objektivní a nezmiňovat jen to nejlepší, protože moje gusto nemusí být stejné jako to vaše. A proto vám ještě řeknu, že povídka Přerůstá vás, která se odehrává ve známém Castle Rocku, ale mnohem později, mě překvapivě vůbec nebavila a de facto jsem ji nepochopila. Stephen King je sentimentální, o tom není pochyb.

V povídce si ovšem autor někdy může dovolit říct – Prostě se to stalo. Neptejte se mě proč.

Na závěr se vám musím k něčemu přiznat. Stephen King mě zase dostal. A víte čím? Úvodem a Poznámkami. Autor si v nich s vámi povídá jako s přítelem. Mluví o své tvůrčí nejistotě, o okolnostech vzniku příběhů a vyjadřuje se ke každému z nich zvlášť. Proč jej napsal, co ho k tomu vedlo a co jím chtěl říct. Jako čtenářka si toho velmi cením, lecčemu jsem pak lépe porozuměla a některé své výhrady jsem přehodnotila či docela zapomněla. Ne nadarmo se říká, že Kingovy komentáře bývají mnohdy z celé knihy nezajímavější.

Všechny příběhy v téhle knize mě napadly v okamžicích sebedůvěry a napsal jsem je v záblescích víry, štěstí a optimismu. Tyhle kladné pocity však mají své temné protějšky, z nichž strach ze selhání není zdaleka ten nejhorší…

V Dolanově Cadillacu najdete spoustu nápadů, námětů a myšlenek, stejně jako děsu, hrůzy, ale i vždy přesně načasovaného humoru. To je Stephen King. Všechny jeho knihy mají magické kouzlo a jen málokdo si v nich nenajde to své.