RECENZE: Cyklistka

Tentokrát však autorka přichází s Cyklistkou, jež vypráví příběh a osud poslední šlechtičny, učitelky a cyklistky Blanky. Ta je ženou velmi neohroženou, která se dost možná minula svým chováním tehdejší dobou, protože jinak si její povahu v některých chvílích jen velmi těžko vysvětlit. Ostatně to byl jeden z mnoha rysů, který jsem na ni obdivovala a byla mi tím i značně sympatická.

Psal se rok 1930, tedy pro nás dávná minulost, ale jako z předchozích knih, které jsem od této autorky četla, to vůbec ničemu nevadí. Má totiž takovou „speciální“ vlastnost – dokáže velmi barvitě vylíčit dobu, poměry a vztahy, které tehdy panovaly, což značně ulehčuje i orientaci v příběhu samotném. Pro mnohé z nás, kteří znají jen útržky z vyprávění starší generace to je opravdu moc fajn.

Blanka se tehdy vydala na svou první cestu bicyklem, což je zřejmé, že v této válečné době nebylo nic obvyklého, ba naopak. Bylo to do očí bijící. Osud a ostatně tehdejší život Blanky v době komunismu byl velmi divoký. V příběhu se setkáváme s pár muži, ke kterým chovala lásku, avšak ne vždy to byl šťastný vztah. Někdy za to mohla tehdejší krutá doba, jindy možná nepochopení. Ostatně tak jako tomu je v běžném životě a setkáváme se s tím i my samotní dnes. Je zajímavé sledovat její chování, které se postupně měnilo, ale i jistou dávku houževnatosti. Samotná touha po domově byla často tím nejsilnějším, co ji v životě pohánělo.

Řekla bych, že nebojácná Blanka byla správnou ženou ve špatné době. A právě ta často příliš nenahrávala jejím činům a snům, za kterými si snažila mnohdy až bezhlavě jít. Pro nás, kdo tuto válečnou dobu nikdy nezažili jsou některé pasáže až k neuvěření. Čtenář má totiž pocit, že vlastně není ani možné, aby se něco takového mohlo odehrávat a ostatní jen nehybně a potichu tomu všemu přihlíželi. Možná to byl strach, možná starost o svoji vlastní rodinu či v některých případech i určitý druh zbabělství. Těžko říct a soudit.

Pokud máte rádi silné příběhy, které nejsou ničím přikrášlené a často tak odráží realitu se vším všudy, vřele doporučuji právě knihy této autorky. Nečekejte však žádné románky plné naivní lásky. Přesto, že jsem možná čekala něco trochu jiného, mohu upřímně říct, že mě kniha nezklamala.

Čtení bylo sice chvílemi náročnější, ale na druhou stranu velmi zajímavé a nutilo mě hltat jednu stránku za druhou. Jana Poncarová tedy znovu potvrdila, že tento druh literatury je přesně to, čemu by se měla i do budoucna věnovat.

Hodnocení: 85 %