RECENZE: Dívka A

Přes ty mrtvé zóny se přemisťovala poklusem a klopýtala přes kaluže a výmoly. S určitostí věděla, že zašla příliš daleko...

Co je uvnitř?

Skrz depresivní úvod jste se probojovali k další dávce deprese. Malá Lex se hladová, špinavá a zmučená dostala na denní světlo a volala o pomoc co jí síly stačily. Po dlouhých letech dokázala nalézt svobodu pro sebe a své sourozence, cena za to byla nezměrná.

Uteklo mnoho let a Lexina matka nalezla smrt mezi vězeňskými zdmi. Boj se životem pokračuje dál a vy dostáváte možnost sledovat ztrápené sourozence hledající pevnou půdu pod nohama. Lex zvládla terapii, našla milující rodiče a stala se úspěšnou ženou. Minulost se ale vymazat nedá a cesta ke klidu je klikatá a možná nekonečná. Je vůbec v lidských silách zbavit se toho všudypřítomného ducha, který ji uchvátil tenkrát v domě hrůzy?

Když jsem se rozhlížela po svých vyhublých sourozencích kolem stolu, připadalo mi, jako by si rodiče od každého z nás odloupli kousek masa a vytvořili z něj nové dítě...

Bolestivá recenze startuje

Očekával jsem emoční bombu a místo toho se dostavila rozpačitost, kterou nemohu setřást. Je mi smutno, že tak silný a dobrý příběh nemůžu vychválit do nebes a zaplnit tyto řádky spokojenou radostí. Ingredience byly správné, ale kuchařka se někde zapomněla a servírované jídlo zhořklo na jazyku. Nevzdal jsem a nehodlal ustoupit ani o milimetr, knihu jsem musel přečíst až do konce, snažil jsem se tomu všemu přijít na kloub a doufal v závěrečnou satisfakci.

Kde byl problém?

Jak už jsem říkal, příběh měl slušně našlápnuto. I když byla Lex středem autorčiny pozornosti, našlo se místečko i pro ostatní sourozence. Gabriel mě dokázal chytit za srdce a u Ethana jsem cítil ten chlad a rozporuplnost jeho charakteru, ale jinak jsem byl naprosto ztracen. Několikráte zakoušená frustrace mě drtila. Ztrácel jsem se častokrát. Příběh někam plynul, postavy kráčely vpřed, ale já nedokázal držet krok a byl jsem nucen se vracet nazpět, protože mi unikaly souvislosti. Byl to velice zvláštní zážitek, jako bych měl před sebou dobrý film, který byl pochybně sestříhán. Snažím se najít to dobré, ale cítím, že selhávám, budu to muset nějak uzavřít a pokračoval dál.

Ty sny začínaly vždycky velmi hezky. Ale pak přišla chvíle, kdy jsi musela odejít. Jako bych celou tu dobu tušil, že to musí nastat. Ale tak nějak – tak nějak jsem taky věděl, že se zase vrátíš...

Na konci cesty

A co dál? Konec se nezadržitelně přiblížil a já si musím přiznat, že k Dívce A jsem nedokázal najít cestu, pokusí se ji najít někdo z vás? Když mě kniha neosloví, nedočtu ji do konce a bez milosti odložím. Tuhle jsem ale dočetl, takže na ní musí něco být. Našly se okamžiky, kdy jsem cítil emoce a hrůzu, kterou postavy zažívaly, ale pak přišel nový odstavec a kouzlo bylo pryč. Někdy jsou ty vztahy mezi autorem a čtenářem až nepříjemně složité, nemyslíte?

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 60 %