Minulý měsíc vyšla nová kniha Stephena Kinga s názvem Černočerná tma. Tento soubor povídek ohodnotila Hana Wielgusová, věrná čtenářka kingovek.
…věřím, že lidé jsou většinou v podstatě dobří. Za sebe tedy můžu prohlásit, že jsem. Tebou bych si však nebyl tak docela jistý.
Jestli si někdo myslí, že Stephen King (1947) toho už napsal nějak moc a kvalita jeho knih tudíž musí ztrácet na kvalitě, tak se hluboce mýlí. Přečetla jsem jich v poslední době hned několik a mohu říci, že přestože Kingův poutavý styl je neměnný, každá z nich mě něčím překvapila. A nejinak je tomu i v případě souboru čtyř povídek o 336 stranách Černočerná tma (Full Dark, No Stars, 2010), který v říjnu vyšel u nakladatelství BETA v překladu Lindy Bartoškové.
Nic nemůže být horšího než tohle, pomyslel jsem si. Určitě už horší hrůzu nezažiju.
První povídka 1922 je i nejdelší. Je to vlastně dopis, či řekněme přiznání. Vše začíná v Nebrasce, na malé farmě poblíž městečka Hemingford. Otec tu, za pomoci třináctiletého syna, zavraždí svou manželku. Až budete číst, jakým způsobem vše provedli a jak s tělem naložili, budete i vy nejotrlejší mít chuť knížku odložit.
„….Elpis dopadla na tělo mojí manželky, ale Arlettin rozšklebený obličej byl pořád dokonale vidět, pořád byl obrácený k prosluněnému světu nahoře, pořád se zdálo, že se na mě dívá….“
Když to ale neuděláte, což doporučuji, teprve pak se dozvíte, o čem tento příběh vlastně je. Není to totiž jenom příběh vraždy, je to příběh jejích následků, osudu člověka a jeho svědomí. Příběh o tom, co dokáže udělat pocit viny a odpovědnosti, nikoliv za zločin, ale za zničený život, ne však oběti, ale spoluviníka.
A jak má Stephen King rád metafory a také nadpřirozeno, tak i povídku 1922 si lze tak vysvětlit. Nechávám už však na každém z čtenářů, jak si děj vyloží a zda si jeho význam přenese na své vlastní činy, vykonané třeba i jen v dobré víře, či v něčí prospěch, a zda bude přemýšlet i o tom, jak se s nimi pak, na sklonku života vyrovná, aniž by přišel o rozum… Bůh říká: „Vezmi si, co chceš – pak za to zaplať.“
Druhá povídka Velký řidič, to už je něco docela jiného. Je ze všech čtyř nejnapínavější. Já osobně jsem z ní měla noční můry, a to i přesto, že právě tato povídka je, podle mého názoru zároveň i nevtipnější. Líbí se mi Kingův smysl pro humor, odlehčuje zápletku a vzbuzuje moje sympatie k tomu, co čtu. Velký řidič je o spisovatelce nenáročných detektivek. Je také nadšenou řidičkou. To, co jí potká na jedné z jejích častých cest, kdy na „dobrou“ radu využije zkratky, a jak s tím pak naloží, vám autor vylíčí natolik autenticky, že dokud povídku nedočtete, nepustíte ji z ruky.
Stephen King s vámi uprostřed Ameriky a jejích pověstných dálnic, lemovaných opuštěnými pumpami a odpočívadly, bude tentokrát mluvit nejen prostřednictvím hlavní hrdinky, ale i prostřednictvím kočky, psa a navigace.
„V životě jsou nejlepší dvě věci: teplé rohlíky a rychlá cesta domů.“
Třetí povídka Prodlužování času vám napoví, kdo je strůjcem vašeho osudu. Je to Bůh, Ďábel, anebo vy sami? Či snad někdo úplně jiný? Možná je všechno pouhá náhoda, možná má někdo jen štěstí a jiný smůlu. Asi také nabydete dojmu, že „přání je otcem myšlenky“, a že když člověk opravdu pevně věří, jeho přání se vyplní. Tak jako bankovnímu úředníkovi Davidu Streeterovi. Až na jednu maličkost…jeho motivací je čistá závist a nenávist….a věřte, půjde vám mráz po zádech.
„Zlo je v každém z nás a my si jej dokážeme někdy dokonce i omluvit.“
Poslední povídka sbírky se jmenuje Dobré manželství. Darcy a Bob Andersonovi mají skutečně dobré manželství. Takové, jaké by si možná ledaskdo z vás přál. Bob má svou numismatiku a Darcy zase, tak jako Alenka v říši divů, svůj svět před a za zrcadlem. A protože, jak víme, má Stephen King zálibu v domech a jejich zákoutích, ocitne se Darcy jednoho dne v garáži…. Co tam objeví? Kdybych vám to prozradila, nevěřili byste mi. Ani Darcy tomu nemohla uvěřit, ale jedno je jisté – její říše před a za zrcadlem se rázem prohodí.
Všechny čtyři povídky jsou přiměřeně dlouhé a jako vlastně téměř celé Kingovo dílo, mají jedno společné téma – jak se obyčejní lidé chovají v neobyčejných situacích… I když nemoralizuje, morálku opět neopomíjí, ale tentokrát, jak sám říká, se snaží v nás nejprve vyvolat emoce a pak teprve přemýšlení.
Ostatně, to vše a mnoho dalšího z Kingova tvůrčího světa, se dočtete v jeho úžasném Doslovu, který určitě stojí za to nevynechat. Kromě toho, proč píše a proč by lidé měli číst, se dozvíte i co jej inspirovalo k napsání jednotlivých povídek.
„V Černočerné tmě jsem se snažil co nejlépe zaznamenat, čeho jsou lidé schopni a jak se můžou zachovat za jistých strašlivých okolností…“
A moje rada na závěr? Podle pořadí důležitosti: všímejte si svých dětí, neuklízejte překážky ze silnice, nehrabte se ve věcech svého manžela a hlavně, noste sebou mačkátko na citrony! Nikdy nevíte, kdy se vám může hodit.
