RECENZE: Altruisté

Jednotlivé kapitoly na přeskáčku sledují životy tří hlavních hrdinů: pětašedesátiletého univerzitního profesora Arthura Altera a jeho dětí, syna Ethana a dcery Maggie. Ač ani jedna z postav není zrovna příkladným kladným hrdinou, čtenářům v průběhu čtení zákonitě musí přirůst k srdci.

Po přečtení první třetiny knihy jsem si musela ověřit, jestli skutečně správně rozumím pojmu „Altruisté“. Podle slovníku je altruista ten, který jedná nesobecky, nezištně a dobročinně. Všichni tři Alterové se ale chovají jako pravý opak altruistů, tedy spíše egoisticky. Má být tedy ten název ironický? Ano i ne. Jak jsem se začítala hlouběji a hlouběji do této poměrně tlusté rodinné ságy a odhalovala postupně životy všech tří hrdinů, pochopila jsem, že to rozhodně není tak jednoduché.

Autor sází na fakt, že nikdy nic není úplně jednoduché nebo černobílé. Všechny kladné i záporné prožitky, které se v nás za celý život nastřádají, nás formují a mají vliv na naše pozdější jednání. Autor nám nejprve představí všechny postavy v tom nejhorším možném světle a po zbytek knihy už jen rozplétá a splétá jejich životní peripetie směrem do budoucnosti i do minulosti. Najednou se zdají být postavy lidštější a sympatičtější a čtenář nemůže jinak, než jim z celého srdce fandit.

Je potřeba říct, že kniha nemá žádný poutavý rychle ubíhající děj, který by usnadnil její čtení. Tenhle typ knihy to ale vůbec nepotřebuje, protože mnohdy zpracovává různá těžká témata, nad kterými je potřeba se pozastavit a popřemýšlet. Největším tématem je v Altruistech právě potřeba altruismu a egoismu a nalezení rovnováhy mezi nimi. Dalšími velkými tématy v knize jsou též otázky etiky ale i rodinných vztahů a jak je těžké se s nimi vypořádat.

…Maggie zalovila v kapse kabátu, vytáhla otcův dopis a hodila ho na stůl. Ethan se vytasil se svou vlastní obálkou a položil ji na tu její.

„Tak tobě taky pěkně postaru napsal, jo?“ prohodila Maggie. Její telefon opět zakvílel.

„Překonal se, to se musí říct.“

„Tak co si o tom myslíš?“

„Já nevím,“ pokrčil Ethan rameny. „Nejsem z toho bůhvíjak na větvi.“

„Kvůli němu?“

„Kvůli němu.“…

Andrew Ridker míří vysoko a zasahuje hluboko. Jeho román obsahuje satirické ale i vtipné situace ze života současné americké židovské rodiny a zároveň se nebojí lehce se otřít o téma homosexuality. Nejvíce fascinující mi přišel fakt, že dokáže čtenáři zprostředkovat pocity tří úplně rozdílných lidí a ještě naprosto geniálně vykreslit jejich psychologické profily.

Musím přiznat, že závěr knihy mě docela překvapil, ovšem to mohlo být způsobeno i tím, že jsem před Altruisty četla knihu od Michela Houellebecqa, jenž je pověstný svou negativitou a brutálními konci. Andrew Ridker naproti tomu zvolil pro svou knihu poměrně optimistický konec, na můj vkus možná až moc optimistický, vzhledem k tomu, jakým směrem se kniha ubírala doposud. Kniha jako celek každopádně uspokojila moje mlsné choutky a myslím si, že o tomto autorovi rozhodně neslyšíme naposled.