Pavel Čech: Již od malička jsem měl svůj svět, složený z věcí, které mě přitahovaly a dojímaly.

Zajímalo nás, jak vlastně jeho ilustrace vznikají, kde čerpá nápady a samozřejmě jsme se zeptali i na jeho konkrétní tvorbu.

Profesně jste se začal věnovat malování až po delším čase, předtím jste pracoval jako hasič. Zároveň jste však svůj svět obrazů propůjčil knihám, proč právě jim?

Tato činnost mě bavila od malička, už jako dítě školou povinné, tj. ve třetí, čtvrté třídě, jsem s kamarády vytvářel knížky, ilustroval je, většina z nich však byla nedokončená. Když jsem četl Julesa Verna, tak jsem dělal něco podobného jako on, když Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, vytvořil jsem příběh dvou Indiánů, a když v televizi běžel Inspektor Moulin, stvořil jsem inspektora Lovina. Napsat knihu bylo oproti natočení filmu uskutečnitelné. Vytvořil jsem obálku, napsal název, jméno autora, svázal nitkou a viděl, že reálně vznikla, jen jeden kus a jedno vydání, ale vznikla.

Máte tyto své dětské prvotiny uschované a s úsměvem se k nim někdy vracíte?

Některé schované mám. Když jsem je četl mým synům, tak se tím dobře bavili. Byly plné gramatických hrůz, což jim přišlo úsměvné. Pod tím vším však bylo čitelné ono nadšení, touha napsat velký román, přiblížit se v ilustracích Zdeňku Burianovi a Foglarovskému příběhu.

Koho rád čtete ve svém volném čase? Již víme, že jedním z Vašich srdcových autorů byl Jaroslav Foglar.

Ze současných autorů mám rád Michala Ajvaze. Nyní čtu asi počtvré Baudolina od Umberta Eca, který je také mým oblíbeným spisovatelem. Vášnivý čtenář nejsem, čtení je pro mě spojené s večerem. Je to můj rituál. I když jsem unavený sebevíc, vždy přečtu pár řádků. Dřív jsem dokázal číst celé noci a musel se přinutit knihu ve dvě ráno zavřít, teď už to za mě udělá únava.

Ve Vašich knihách a také obrazech často utíkáme do skrytých míst a zákoutí. Jste tedy onen zvídavý tvůrce, který rád objevuje neznámo?

Skrytých míst je stále méně a méně. I v Praze se mnohé přeměnilo do jistých kulis, které jsou v něčem neživé. To, co jsem dříve nalézal třeba na Starém městě v Brně, už nenacházím. Své výpravy teď konám spíše do fantazie.

Jak podstatná pro Vás fantazie a snový svět je?

Fantazie je důležitá pro každého. Něco skrytého a tajemného mě vždy přitahovalo. Byl jsem samotář, snad kdybych jím nebyl, ani bych kdy nemaloval a nevytvořil své příběhy. Již od malička jsem měl svůj svět, složený z věcí, které mě přitahovaly a dojímaly.

Jak zásadní a inspirativní je pro Vás prostor Brna, ve kterém žijete?

Když člověk něco dobře a důvěrně zná, připadá mu to v něčem samozřejmé. Sám nedokážu Brno a jeho atmosféru definovat. Většinu míst mám spojených s nějakou vzpomínkou, tím je pro mě toto město silné. Nejdůležitější jsou však blízcí, jenž zde mám. Když se někdo odstěhuje jinam, do jiného města, jiné země, ani si neumím představit, jak těžké musí být, všechny ty vztahy budovat znovu.

Za komiks Velké dobrodružství Pepíka Střechy jste získal v roce 2013 cenu Magnesia Litera. Pepík Střecha je podle mnohých antihrdinou. Jak na to nahlížíte Vy?

To snad vyplývá z naší české tradice. Když si vzpomenu na postavy komiksů Káji Saudka, byly vždy psány s jistou nadsázkou. I naši čerti v pohádkách jsou koktaví a ne úplně chytří. Já nevnímám všechny nechybující Spidermany a Batmany jako skutečné hrdiny, považuji je za ty, jenž se berou velmi vážně. Vytvářím takové hrdiny, kteří mají co dělat se sebou, takovou polohu mám rád. Žádný člověk přece není neomylný.

Na svém kontě máte řadu knih, mnoho z nich bylo také oceněno, kombinujete ilustrace, autorské knihy a také komiksy. Na kterou z nich intenzivně vzpomínáte, co se týče jejího vzniku?

Mohl bych jmenovat některé tituly, každou knihu mám s něčím spojenou. Nikdy jsem netvořil na zakázku, nikdy jsem nekalkuloval. Každá publikace souvisí s jistým obdobím mého života, s tím, co jsem zažíval. Měl-li bych však jmenovat, zmínil bych Tajemství ostrova za prkennou ohradou, které jsem měl velmi rád a také Dobrodružství Rychlé Veverky. Synové mě tehdy poprosili, abych namaloval něco o autech. Ty jsem nikdy předtím nemaloval, a vidíte, už vyjde pátý díl.

Jaké je pro Vás ilustrovat knihy? Neboť tvoříte své autorské příběhy, které od počátku mají vlastní obrazovou podobu, je jistě rozdílné vnímat již existující text a darovat mu výraz.

Ilustroval jsem již řadu knih různých autorů a v něčem je to svazující. Myslím, že si každý literát nese v hlavě animovaný film o tom, jak jednotlivé reálie vypadají. Je snazší být zodpovědný sám sobě. Měl jsem ale štěstí a s autory jsme se doplňovali. Například s Radkem Malým jsem ilustrace nemusel ani konzultovat. Jemu se mé kresby líbily, tak jako mně jeho básně. Jaroslav Foglar byl ale známý tím, že měl vždy jasnou představu o tom, jak má co vypadat. Tedy Bůh ví, zda by se mu mé ilustrace Chaty v jezerní kotlině líbily. Je snazší chodit pro témata do vlastní hlavy a zamýšlet se nad svými příběhy.

Povídáme si o knihách, zmiňme ale také Váš krátký film Ještě něco. Kde se vzal podnět pro jeho vznik?

Michal Opitz, brněnský výtvarník a animátor, se na mě obrátil, zda může udělat podle mého komiksu Dědečkové jeden krátký film. Pracoval na něm asi rok a musím říci, že se mi výsledek moc líbil. Nyní však také velmi rád animuji s mým synem, vytvořili jsme asi 12 filmů. Pracujeme většinou přes víkend a výsledek má délku přibližně 30 vteřin. František se stará o postprodukci, což já vůbec neumím, vkládá do filmu hudbu a titulky. Když vše nakreslím, společně to vystřihneme, tvoříme klasickou papírkovou technikou. Vytvořil jsem pro nás dřevěný rám, před který postavíme foťák, šoupeme obrázky o milimetr, uděláme milion záběrů a vyjde půlminutový film. Založili jsme také youtube kanál Studio Rychlá Veverka a pracujeme na celovečerním filmu, který má mít asi pět minut a bude se jmenovat Indián.

Se synem tedy propojujete svou tvorbu, jsou však Vaše děti od malička Vašimi čtenáři a kritickým okem?

Rád synům vykládám o tom, co právě dělám. Když přijdou do mého ateliéru, tak to mohou vidět. Nelze však říct, že bych obdržel konkrétní reakce. František říká, že se dětem buď něco líbí nebo ne. Nemají potřebu nic vysvětlovat, natož analyzovat, není proč. Musím přiznat, že to z nich mnohdy tahám. Srdce mi zaplesá, když přijdu domů a někdo z nich leží v posteli a v ruce má mou knížku. To našlapuji po špičkách, je to krásný pocit.

Já vždycky zmiňuji, když se lidé vymlouvají, že se olejem nemůže dělat doma, že jsem své olejomalby tvořil i tam a kolik kreseb vzniklo u hasičů, v době, kdy jsem tam pracoval. Malíř potřebuje své barvy, ty se mu vlezou do kufříku, není tedy vázán na svůj ateliér. Můj bratranec je řezbář, kolik ten potřebuje nástrojů! Mít ateliér je v dnešní době exkluzivita, je to taková skrýš. Právě teď je u mě teplo, dívám se z okna, taje sníh a mně je dobře, uvařil jsem si čaj a dělám první stránku knížky. Mám v ruce tužku a papír a maluji, jsem na začátku, ten je nejtěžší, ale těším se z toho.

Mnoho malířů poslouchá během malování hudbu, jste také jedním z nich? Jistě Vás musí při poslechu v mnohém ovlivňovat?

Je pravdou, že jsem pár let maloval v tichu, pak jsem dostal rádio a od té doby už bych se asi do ticha vrátit nemohl. Málokterá profese umožňuje, aby si člověk pustil deset hodin audioknihy. Já poslouchám neustále, což samozřejmě silně ovlivňuje výsledek mé práce. Když hraje rytmická hudba, tak to člověka nabudí, zato když máte splín a pustíte si Hanu Hegerovou, vypadá obrázek zase trochu jinak.

Prozradíte čtenářům na jakou další knihu se mohou těšit v nejbližší době či jen, na čem právě pracujete?

Jednu knihu mám už hotovou, je v nakladatelství a má vyjít na jaře, jmenuje se O malíři. Je v ní málo textu a mnoho obrázků. Vznikala snad na základě písní, které poslouchám. V podvědomí jsem si zřejmě nesl píseň Hany Hegerové – O malíři, má skutečně nádherný text. Nosím si v něm i mnoho dalších námětů, které se časem spojí v jeden celek. Je pro mě doposud tajemstvím, jak se to stane. Ohlížím se za tím, proč vznikl právě tento příběh, co mě tolik v životě zasáhlo a ovlivnilo, proč si to v sobě nosím? Baví mě snaha darovat pocitu tvar.