Hennig Mankell je jedním z nejznámějších světových autorů, proslul především díky svým kriminálním příběhům, divadelním hrám i revoltující povaze bojující za rovnost. Zvláštní melancholický tón jeho knih na sklonku života umocnila diagnostikovaná rakovina. Niternější linku své tvorby započal knihou Italské boty. Pohyblivý písek v této linii pokračuje, jedná se však o osobní zpověď, která více než o lidech pojednává o lidskosti.
Vytvořil postavu Kurta Wallandera, švédského kriminalisty, a produkoval jeden detektivní příběh ročně, souběžně vedl divadlo, psal beletristická díla i knihy pro děti a zčásti žil v Africe, v Mosambiku, kde se snažil o lepší svět. Pohyblivý písek je intimní setkání se spisovatelem, osobou, lidskou bytostí, která Vám otevírá své nitro, svůj příběh. Nenásilně a velmi střízlivě líčí životní bolesti, klade řečnické morální otázky a nevyhne se lehkému pokání za chyby, které v životě učinila. Přesto se Vám ono krátké třísetstránkové přátelství se švédským autorem stane osudným.
Sloh, který dominoval již Italským botám, by se dal označit za úsporný, však významově velmi barevný a dynamický. Mankell si pohrál už se členěním knihy, což pro něj není nezvyklé, neomezil se však na jednotlivé celky (Křivý prst, Cesta do Salamky a Loutka), zřejmou strukturu si drží i každá kapitola. Na jejím začátku se otevírá komplexnější problematika, která je vykreslena na historické faktické události či osobním prožitku, následuje lehké intermezzo, které dovrší do mnohdy abstraktního, nejednoznačného konce. V některých ohledech připomínají texty modlitbu či exemplum. Často svým zakončením nutí k opětovnému čtení a dlouhým vnitřním reflexím.
,,Dnes je ticho čím dál vzácnější. Někdy mě napadá, že i ticho jednou vyhyne. Ozvěna nás lidi ale přežije. I když už nebudou existovat naše hlasy, budou se uvolňovat kameny a padat s ránou, která se díky ozvěně znásobí. Ale kdo tomu pak bude naslouchat?“
(str. 234)
Velmi působivá jsou také fakta tvořící rámec příběhu.Mnohdy se jedná o velmi tíživé skutečnosti, které jistým způsobem představují Mankellovy zásadní filozofické milníky. Uveďme například osud Dronte mauricijského, tedy ptáka přezdívaného blboun nejapný, který svou hloupost pro lidi představoval tím, že v nich neviděl nepřítele, tedy nebránil se jim. Oni jej tak ve velmi krátkém čase stihli vyhubit. Dronte neuměl létat, byl velký a přestože jeho maso nebylo nijak chutné, představoval pro lidi tak snadnou kořist, že jej vyhladili z jeho jediného domova - ostrova Mauricius.
Dronteho kostra bude to, co nám zbude po tomto ptákovi, který neměl šanci přežít, když na pláže Mauricia vstoupili první námořníci. Dronte nevěděl, co je to nepřítel. A tak byl samozřejmě považován za hloupého. (str.230)
Nad svůj strach ze smrti tedy nadřazuje obavu z odejití ze světa. Světa, do kterého ve velmi krátkém čase máme možnost něco vložit. Na sklonku své investice však vždy dochází k otázce, zda to stačilo, zda jsme přece jen nebyli neslyšní. Mankell se vepsal do mnoha knih, ale až v této zanechal kus poselství své doby, svého rukopisu, své ozvěny. Ve mně jeho slova doznívají s pocitem osudového čtenářského setkání.
Vypadá neodolatelně, má panství, majetek, ale také přísná pravidla
Ona se u něj uchází o práci. Má nervy z oceli a je rozhodnutá obětovat vše, co bude třeba. A hlavně odhalit všechna tajemství zámku Linwood a jeho pána.
