Jméno růže je mistrovský román Umberta Eca

Autentický obraz středověkého světa

Někteří vidí za Adelmovou smrtí počínání ďábla a mají strach. Přestože vše vypadá nakonec skutečně na sebevraždu, klid do opatství to nepřinese. Skutečných vražd začne rychle přibývat a namířeno sem má i samotná inkvizice. Podaří se Vilémovi vyhrát souboj s časem a najít vraha dřív, než udeří Antikrist?

V opatství má za několik dní dojít k důležitému jednání, které by mohlo podivná úmrtí zhatit. Na jeho úspěchu přitom může záviset život nebo smrt mnohých Vilémových přátel a bratrů. A možná i jeho samotného. Eco vykreslil na miniatuře kláštera středověký svět s velkou věrností, a přestože jej zároveň okořenil o spoustu moderních prvků, celý příběh navozuje dojem autentičnosti a uvěřitelnosti.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o středověkou detektivku. Kniha je však něčím mnohem víc – uměleckým dílem. Je rozdělena do sedmi částí. Každá z nich zobrazuje jeden den, podobně jako Dekameron, který ovšem napsal Giovanni Boccacio až o čtvrtstoletí později, než se odehrává děj Jména Růže.

Nádherné popisy

Adso, který však příběh v retrospektivě vypravuje, vznik Dekameronu jistě přežil, na rozdíl od Viléma, jak je naznačeno v závěru knihy. A to je přesně ono. Čtenář nikdy nepozná, kdy končí historie a autor popouští uzdu své bezbřehé fantazii, která ho zásobuje množstvím obrazů, v jejichž popisu se ukazuje jako největší talent své doby.

Mezi nejvyzdvihovanější obvykle patří popis portálu chrámu v opatství nebo popis Adsonovy lásky, jejíž jméno se nikdy nedozví. Autorovo umění je však patrné už od první chvíle, kdy Adso spatří místo, kde se děj odehrává.

„Neudivily mě hradby, které je obklopovaly ze všech stran, podobaly se těm, které jsem vídal v celém křesťanském světě, ale velikost toho, o čem jsem se pak dozvěděl, že je Budova. Byla to stavba osmihranná a zdálky vypadala jako čtyřhran (tvar nejdokonalejší, neboť vyjadřuje pevnost a nedobytnost Města božího), její k jihu obrácená strana se tyčila nad náhorní plání, na níž stálo opatství, zatímco k severu obrácené zdivo jako by vyrůstalo ze samotné hory, nad níž strmě čnělo.“ (úryvek z knihy)

Středověká detektivka

V Budově se nachází obrovská knihovna – labyrint – jejíž obsah podléhá přísné cenzuře a vstup je povolen jen několika málo vyvoleným, mezi něž Vilém ani Adso rozhodně nepatří. Všichni zavraždění mniši však měli s knihovnou co dočinění. A stopy vedou právě k ní. Jméno růže se skutečně stalo zakládajícím kamenem žánru středověkých detektivek, ale prolíná se v něm spousta literárních směrů a jako klasický postmoderní román nabízí mnoho možností výkladu.

Kouzlu knihy snadno propadnete a budete se k ní často vracet, abyste nacházeli stále nové a nové věci. Je dost možné, že se stane vaší čtenářskou biblí. Bude se vám stýskat po naivním a přihlouplém Adsonovi a stejně jako on se budete chtít znovu octnout ve zdech knihovny dusící vás temnou a lehce hororovou atmosférou.

Kritika církve

Zdánlivě je hlavním hrdinou naivní Adso, ve skutečnosti však do této role více zapadá Vilém, kterého Adso obdivuje, přestože jinak moc ničemu nerozumí a nic nechápe. Vilém, kdysi papežův muž, nyní spíš papežův nepřítel, hají názory jednoho z největších rebelů své doby, který se papeži vzepřel.

Mnozí z církevních hodnostářů jsou vylíčeni v knize jako vyložení tmáři. Sám opat chce po objasnění záhady zamést celou věc pod koberec. Eco tak v jedné z mnoha interpretací vystupuje jako kritik církve, z níž v mládí sám odešel. Jeho knihami se tak možná inspiroval i Dan Brown, kterého Eco nesnáší a otevřeně jím opovrhuje. Ostatně není divu. Tam, kde je autor Jména růže realistický, působí Brownovy výtvory přinejlepším jako dost přitažené za vlasy.

S knihou jsem se poprvé setkal před deseti lety na střední škole v hodinách dějepisu a literatury. Málokterý autor se již za svého života dostal do povinné školní četby, ale Umberto Eco si to rozhodně zaslouží. Pokud jste zatím neměli s autorem tu čest, je Jméno Růže rozhodně dobrým způsobem, jak začít. Pěkně chronologicky.