Jezero - o devastaci světa i společnosti

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Karin Vápeníčková

Jezero - o devastaci světa i společnosti - titulní obrázek

Román, který vyšel již roku 2016 a dočkal se nejen ceny Magnesia Litera, ale též ocenění Evropské unie za literaturu, se stále „těší“ pozornosti, rozborům a otázkám o jeho jedinečnosti. Pohledy na něj se mohou lišit, jedno je však nezpochybnitelné, jedná se o publikaci, která hnula s knižní scénou. Každá polemika ctí novotu.

Bianca Bellová je úsporná, konkrétní a realistická vypravěčka. Dlouhé a debatní recenze hledají jádro výjimečnosti jejího slohu. Přitom se jedná o autorku, která má nejen sdělení, ale umí jej také sdělit. 

Postapokalyptická, postsovětstká fiktivní vesnička Boros, jejíž existence stojí na umírající, vysychající vodní ploše – Jezeru. A v něm či nad ním se ukrývá Duch Jezera, symbolizující snad vyšší princip, který se zlobí. Proto se svět žene do záhuby, někdo se mstí za nelidské chování. Vzpomínky na dobu rybolovu a onu „harmonickou společnost“ jsou už jen ve vyprávění báb a dědků, kteří se otrávenou manou jejich života dáví stejně jako jejich potomci. Enviromentální rozklad běží paralelně s tím společenským, který umocňují Rusáci, individua bez rozmyslu, řídící se jen pudy.

 

  • Jezero

    Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samoRybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má…

    238 s DPH

    Skladem

    Četl(a) jsem

 

Hlavní hrdina Nami se jeví jako vsazená postavička do velmi jasně definované, naturalisticky líčené scenérie. Vychováván prarodiči, ne náhodou syrově označovanými jako bába a dědek. Matku má i nemá, tuší, že někde je, neboť v něm utkvěla dětská vzpomínka. V mysli mu stále běží její hlas a oslovení „holoubku“. Nami, jehož tělo zdobí exém, díky otrávené vodě plné odpadků, se musí vyrovnávat již od počátku s úlohou sebe sama. Po smrti báby, která je obětována, zůstává opuštěný, uprostřed nedefinovatelného světa sochy státníka se vztyčenou pravicí. A tak se rozhodne odejít do hlavního města, za lepším životem.

Jistým východiskem z takto osudem protkaných postav bývá emocionalita, jak už v podobě přátelství, tak lásky. U Namiho je však, jak se zdá, každý pokus předem prokletým. Zaza, jeho dětská múza s mašlí, se v jeho mysli promění v děsivou vzpomínku, když ji před jeho očima znásilňuje ruský voják. Celý tento okamžik lehce negativně krystalizuje charakter mladíka, kterému se celá skutečnost hnusí, přestože dívce nepomohl, pouze utekl s obavou o vlastní život.

Nami si oběma rukama tiskne hlavu, jako by mu měly oči vylézt z důlků, ale to je tak všechno. Zakrývá si uši, aby neslyšel Zaziny výkřiky. Ale Zaza nekřičí, je úplně potichu, oči má zavřené, koutky úst rozkousané, ale ani nezasténá.

Do hlavního města tak přichází milován snad nezamilován, bez konkrétní vidiny prostoru, do kterého by se jednou rád vrátil. Začíná pracovat v krutých podmínkách a do cesty mu vstupuje první postava, se kterou má intimnější vztah, podobný přátelství. Ve chvíli, kdy si tuto skutečnost vnitřní blízkosti začíná uvědomovat, přichází na scénu klasické pravidlo smrti – a hrdina zůstává opět opuštěn, neukotven, snad ztracen. Jeho pouť protkává, pro něj nesplnitelný cíl setkat se s matkou. Další etapu svého sebenalézání prožívá u dealera drog Johnnyho, který zosobňuje bezcharakterní loutku systému, která Namiho nesvede na scestí, ale probudí v něm pocit nespravedlnosti a nenávisti. Po lehce dynamičtějším konfliktu obou postav, Nami potkává konečně ženu, která se pro něj stává prvním symbolem bezpečí a útočiště. Poté, kdy mu právě ona svěří, kdo je jeho matkou, se ze ní vydává.

Je tedy přece jen možné, že se věci začnou dít v souladu s Namim, a nikoliv jemu navzdory? Že by přece jen bylo možné, aby měl úplně klidný, nudný, obyčejný život? Že by se Duch Jezera konečně unavil a přestal si ho všímat? Že by konečně mohl žít s někým, kdo ho má rád, a mohl si občas o něčem sám rozhodnout?

Uprostřed suché země nikoho, kde dochází k revoltě, snad až k revoluci ve snaze navrátit dřívější řád, Nami nachází cíl cesty. Po delším čase , který se svou matkou stráví, se konečně dovídá příběh a důvod jejich odloučení. Oba si notují v názoru na nepochopení řádu světa, ale touha vrátit se domů je opět odloučí. Nami chce zpět, za Zazou, nebo snad za něčím, co mu připomene smysl – smysl něčeho v ničem.

Závěr Bellová nechává lehce na naší imaginaci, pohrává si s osudy postav i s Namim a rozhodně nás uchrání happy-endu, který by celý příběh utopil na dně vysychajícího Jezera. Celá fabule totiž ani vzdáleně nechce konejšit, nýbrž provokovat. Což se daří již prostřednictvím drsné narace, která paradoxně neumožní se do příběhu nepoložit. Ta zvláštní spoutanost mezi autorkou a čtenářem je možným důvodem tolika ocenění. Snad i námět. Odkaz na sebedevastující se svět, ve kterém žijeme, bez přehnaných sci-fi prvků. Zkrátka tady a teď. Uvěznění sami v sobě.

Bez dlouhého přemýšlení knihu řadím k tomu nejlepšímu, co lze v momentální tuzemské románové sekci najít. Přestože nedoufám, že se každý s Bellovou setká v dialogu o naší existenci, mě si získala. Samotný fakt, že celý příběh se zrodil díky článku o Aralském jezeru v National Geographic, má pro mě význam. Žijeme ve světě, který má temná zákoutí, a skutečnost, že spisovatele stále baví tato zákoutí tematizovat, mě utvrzuje v tom, že v přeplněných regálech ženských románů a plochých detektivek, lze stále najít podnětnou literaturu.

****

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet

26 prodejen odběr Zdarma