Hladová smečka - drsná vikingská fantasy okořeněná špetkou magie

Knihu Hladová smečka jsem si k recenzi půjčoval bez větších očekávání. Jméno Martina Sládka mi v ten okamžik vůbec nic neříkalo, kreslený Viking se sekerou na paperbackové obálce sice láká na drsný příběh, ale ze zkušenosti vím, že taková očekávání často zůstávají nenaplněna. V tomto případě je to ale naopak, Hladová smečka mě nadchla a před jejím autorem musím smeknout.

Ač Martin Sládek asi není zatím v Česku jménem, které by „samo“ prodávalo, má nesporně velký talent, umí opravdu psát (což upřímně řečeno není mezi fantasy spisovateli úplně až tak běžné, jak by člověk čekal), a pokud to tak půjde dál, bude se moci brzy směle zařadit mezi již renomované autory na tuzemské scéně. Hladová smečka mě navíc po přečtení přesvědčila podívat se i po předchozích dvou knihách od tohoto spisovatele, které jsou vesměs pozitivně hodnoceny. A to rozhodně nedělám běžně.

Samotný příběh se odehrává v Norsku na počátku 10. století. S přesnou datací autor sice nikde nepracuje, ale dá se odvodit od narážek na nájezdy Vikingů na Paříž a následné usazení Normanů okolo ústí Seiny či z pronikání křesťanství na drsný sever, kdy ale v té době stále ještě měli většinou navrch původní pohanští bohové. Také jméno tehdejšího norského vladaře je vypůjčené ze skutečného světa, stejně jako místa, kde se příběh odehrává. Nejde tedy o kompletní fikci, ale o fantastický příběh zasazený do raně středověkého Norska. Přesto reálná historie nemá v Hladové smečce nijak důležitou roli, stejně tak jako třeba vikingská mytologie a rituály, které jsou nastíněné spíš jen okrajově. To ale nijak nevadí.

Vše se točí kolem příběhu samotáře Haralda, poměrně záhadné osoby, která zůstává po celou dobu obestřena tajemstvími. Hned ze začátku je jasné, že Harald je osobou pohybující se mimo tehdejší běžnou společnost a kromě toho, že má za sebou hromadu zkušeností z bojů, disponuje i omezenými magickými dovednostmi (ovšem ani jeho označení „wicht“ není zrovna všeobjasňující). Až do konce knihy ovšem zůstáváme trochu v nejistotě, jaké jsou vlastně meze jeho schopností a ani o minulosti samotného Haralda se toho nakonec moc nedozvíme a tajemno okolo jeho osoby víceméně přetrvá. Musíme si tedy vystačit s tím, co se dočteme v příběhu, což je možná škoda, protože to trochu komplikuje ztotožnění se s takovou postavou či pochopení její motivace a činů.

Harald rád pije, rád lenoší a nerad o sobě mluví. Ačkoliv může působit jako flákač, vždy si dokáže poradit, vypořádat se s každou situací, ale zůstává věrný v prvé řadě sám sobě a svým vlastním zájmům. Postavy okolo něj umírají ve velkém, ale Harald dokáže podobně jako jiní fantasy hrdinové vyváznout. A když je zatažený do velkého dobrodružství, ve kterém tečou potoky krve, místy se musí rvát doslova o přežití a je potřeba bojovat s neznámými kletbami, jde do toho - možná až trochu nečekaně - naplno. Příběh není zcela předvídatelný, prochází postupným vývojem a možná vás překvapí, že v jednom okamžiku se dostane do úplně fantastické roviny, která má kořeny tisíc let v minulosti (tentokrát ovšem již neukotvené v reálné historii) a je plná magie.

Ačkoliv autor nemá problém nechat umírat i významnější postavy v příběhu, čímž jen navozuje drsnost ducha tehdejší doby, je jejich množství zvládnutelné a nevyžaduje extra dobrou paměť na jména. Protože zahlcenost čtenáře nečesky znějícími jmény je věc, která mi vždy vadí a zárodek chaosu je pak hned na světě. Martin Sládek ale s postavami pracuje opravdu zručně, těm nedůležitým nevěnuje zbytečně mnoho prostoru, hraje si s dialogy a pomocí nich dokresluje atmosféru a příběhovou linku tak, že vše do sebe zapadá a dává smysl. Někdy sice používá až překvapivě intelektuální pojmy, které by v 10. století těžko na lesních stezkách či skalnatých pobřežích zazněly, ale budiž. Výsledkem je v každém případě zdařilá a poměrně originální kombinace, která se úplně tak často nevidí. Sečtělejší čtenáře možná napadne i určitá podobnost se Zaklínačem, ale pokud tam je, pak spíše v podobě rámcové inspirace, protože celkový kontext i styl se hodně liší.

Fantasymag, který je mediálním partnerem Hladové smečky, o knize píše, že pokud by si jí přečetl třeba Sapkowski, Gemmel nebo Howard, uznale by zamručeli. Samozřejmě ti si to nejspíš nepřečtou (u Howarda je jistota stoprocentní), takže těžko soudit, jak přesně by tito pánové mručeli či bručeli. Já ale mručím celkem pozitivně a Martinu Sládkovi fandím. Zejména v tom, aby dokázal svoje knihy promovat před fantasy komunitou takovým způsobem, aby nezapadly a aby jeho příběhy nezmizely mezi množstvím různě kvalitní produkce, která u nás vychází. Hladová smečka mi trochu připomněla Andersonův Zlomený meč, Mosteckého Vlčí věk (který podle mě Sládek i lehce překonává - panu Mosteckému i jeho fanouškům se tímto za svoje subjektivní hodnocení omlouvám) a svojí pochmurností třeba i legendární Černou legii od Glena Cooka. Bravo, Martine Sládku, jen tak dál!