Čas žít, čas umírat - recenze

Jeho snaha o přiblížení válečného konfliktu z pohledu jedince padá na úrodnou půdu – čtenář si uvědomuje, že nezáleží, na jaké straně voják bojuje.

Jak to bylo na východní frontě

Jak už je autorovým zvykem, zaměřuje se na přiblížení pocitů jedince během válečné vřavy. S Graeberem se poprvé setkáváme na ruské frontě ve chvíli, kdy se nad Německem začínají stahovat mračna a každému začíná být jasné, že válka je prohraná.

Čtenář se stává svědkem každodenního boje s nepřítelem a se sebou samým, zároveň však přihlíží zvěrstvům, která byla páchána na ruských partyzánech. A jen těžko v těchto chvílích zůstává chladným.

Na druhou stranu Remarqueova snaha o co nejpřesnější popsání situace vojáka, který je nucen vykonávat svou povinnost bez vlastního přesvědčení, nás naučí nahlížet na obě strany jako na oběti, mezi kterými není rozdíl a kde umírají nevinní lidé. A je to jen náhoda, která určuje, zda bude člověk žít či nikoliv.

Remarque velmi barvitě líčí život na frontě, ale i situace, se kterými se voják musí každodenně vypořádávat během své dovolené. Hledá rodinu ve vybombardovaném městě, kde panuje strach, a pátrání mu tudíž nikdo neusnadní a stejně tak není považován za hrdinu, ale za lajdáka, kvůli kterému Německo prohrává válku.

Život vojáka je začarovaný kruh – na frontě sní o dovolené a na dovolené ho pronásledují sny z frontové linie. Jak sám autor píše, jaký je tedy rozdíl mezi životem a snem? A právě tady svítá poslední naděje – láska, která netrvá dlouho, ale možná proto utváří daleko silnější pouto, se kterým je spojený i strach o milovanou osobu ve městě, kterému neustále hrozí spojenecké nálety.

Krutý návrat zpátky na frontu ale přetrhne vše krásné a Graeber se znovu ocitá na místě, které je mu tak cizí. Nebo naopak tak dobře známé?

Jen válka a nic víc

Kniha nám odkrývá samotné nitro jedince zahlcené marností a nesplnitelnými přáními. Je nutno říct, že mladí milenci se jen těžko dokáží vypořádat s krušnou dobou a stejně jako myšlenky, i slova jsou plna bolesti a strachu z nejisté budoucnosti, a tak se v každém rozhovoru odráží válečná tematika. I přes veškerou snahu odpoutat se od těchto hrůz se jejich beznadějné pocity promítají v každém dialogu, v každé vyslovené větě.

A právě rozhovor nám pomáhá udělat si obrázek nejen o obtížných situacích, ale především o postavách samotných, které se mimo jiné ve své zbrklé době vyvíjí z minuty na minutu.

Všechny typy lidí

Musím ovšem podotknout, že ve středu zájmu nezůstává jen jediná postava. Fronta nám odkrývá nejrůznější charaktery – nemilosrdného vojáka Steinbrennera nebo provokatéra Immermanna, ale i řadu těch, kteří už dávno nevěří v to, za co bojují, mezi něž patří i Graeber. Zničené město naopak vykresluje sebestředné zlodějíčky, oddané členy strany, bezcitné udavače, ale i lidi, kteří neváhají podat pomocnou ruku. Těch je ovšem málo.

Krutosti nacistického Německa v podobě nechutných mest příslušníků SS a na straně druhé utrpení, které prožívají obyčejní vojáci, vojáci, kteří nestojí o válku, ale o klidný domov a všední věci, jež jsou pro nás automatické. To je kontrast, který ve čtenáři budí beznaděj.

Jedním dechem

Ačkoli Čas žít, čas umírat patří k méně známým dílům Ericha Maria Remarqua, neznamená to, že k méně kvalitním. Knihu bych doporučila každému, koho alespoň trochu zajímá tematika druhé světové války, ale nikoliv pouze z pohledu holých fakt, jelikož jak už bylo řečeno, Remarque je mistrem ve vykreslení toho, co se odehrává v člověku.

Lze se ale na dílo dívat jako na výstrahu před dalším válečným utrpením, které zavinilo nesmyslnou smrt miliónů lidí, a to by podle mého názoru mělo být hlavním poselstvím tohoto dech beroucího příběhu.