Čarodějnice: Salem, 1692 - knižní recenze

Stacy Schiff (1961) je ženou – autorkou, kterou nelze neobdivovat. Je jednou z nejuznávanějších amerických spisovatelek historických knih a životopisů. Záměrně říkám knih a ne románů. Přestože tvůrčí styl román připomíná, jedná se zde o skutečně odborná, fakty a několikaletým průzkumem podložená díla.

Stacy Schiff je nositelkou Pulitzerovy ceny (Véra – Mrs. Vladimir Nabokov)), ceny George Washington Book Prize (Sain Exupéry: A Biography), ceny za literaturu od American Academy of Arts and Letters. Od New York Public Library získala ocenění Library Lion.

Její kniha Cleopatra: a Life se stala Bestsellerem New York Times. Co dodat? Snad jen to, že kvalita jejích děl se nedá popřít.

V případě díla Čarodějnice, Salem 1692, do kterého nyní nahlédneme, však bude ještě záležet na našem vkusu, trpělivosti a především nátuře, neboť tento příběh je jen pro ty silné. V současné době Stacy Schiff žije v New Yorku, narodila se však v Massachusetts a právě tam, v malé osadě Salem Village (dnešní Danvers), se v únoru 1692 začíná odvíjet děsivé peklo.

„Peklo připadá mé slabé mysli mnohem pravděpodobnější než nebe. Není divu, protože peklo je pozemštěji vyhlížející věc.“

Flannery O´Connor (americká spisovatelka, 20. stol.)

Klíčovou postavou bude reverend Samuel Parris. Jeho dcera a neteř totiž onemocní prazvláštní nemocí, kterou nikdo nedokáže pojmenovat. Příznaky, jako křeče, pěna u úst, bolestné svíjení, třes, halucinace a křik, si v té době neuměli lidé vysvětlit jinak než, že jsou dívky posedlé.

Není ani divu, vždyť kolem zuřila válka s indiány, dlouhá chladná zima, epidemie neštovic, vládly špatné hospodářské podmínky, církevní nelad a dobové mýty. Ani spory o půdu a pozemky, způsobující osobní záště a účelová udávání mezi lidmi nebyly vzácností. A chabá úroveň medicíny vše jen podpořila. Dnes bychom si takové chování možná už vysvětlit dokázali. Mohlo jít o zhoubnou infekci či vliv v té době ještě neznámé drogy, jejíž účinky vyvolané konzumací koncentrovaného námelu, který se nacházel v mouce, připomínaly LSD.

„Štěkaly na sebe jako psi a pak zase předly jako kočky…“

Mohlo také jít jen o obyčejnou nudu dospívající mládeže, anebo o počátky feminismu, touhu dívek a žen na sebe upozornit.

„Příroda dala ženám tolik síly, že jim jí zákon velmi moudře dal málo.“

Samuel Johnson (anglický básník, 18. stol.)

V každém případě však, souhrou všech okolností, davovou psychózou a pobožností, tato událost rozpoutala něco, co nemá obdoby. Nikdy dříve, ani poté, se již nic podobného neodehrálo. Problém se rozšířil a vygradoval do nebývalých rozměrů.

Na popraviště bylo postupně po dlouhých soudních procesech, nad jejichž průběhem a použitými důkazy zůstává rozum stát, odvlečeno a poté oběšeno devatenáct mužů a žen odsouzených za čarodějnictví.

Jeden starý muž se odmítnul přiznat, a tak byl k smrti rozdrcen kameny. Desítky osob, včetně pětileté holčičky, bylo vězněno bez procesu a někteří z nich tam zemřeli. Z čarodějnictví byly obviněny stovky dalších lidí. Dokonce i dva psi byli utraceni pro podezření z čarodějnictví. K nařčení stačilo málo, třeba jen ukázat prstem. Celá záležitost a snaha o její utajení se stala ostudou státu Massachusetts, Nové Anglie i celé Ameriky a měla dopad na její historii. Byla důrazně připomenuta například za války Severu proti Jihu v druhé polovině 19. století. Stala se také námětem mnoha literárních děl, z nichž nejznámější je asi pojetí Arthura Millera (The Crucible, 1953).

Stacy Schiff sepsala 360 stran knihy Čarodějnice, Salem 1692, v jejíchž dvanácti velmi dlouhých kapitolách se staneme svědky čarodějnických procesů. Budeme se prodírat hustě psaným textem a hodně listovat. Od Seznamu všech protagonistů na začátku, až na konec k Poznámkám s číselnými odkazy z jednotlivých kapitol. 12 citátů slavných autorů, dobové obrázky a fotografie nám atmosféru jen dobarví. Budeme přítomni výslechům a popravám čarodějnic, trpět s nimi ve vězení a možná si i zaplachtíme na koštěti. Autorka vše popisuje tak důkladně a pečlivě, jako bychom četli kroniku. O to více nás překvapí její jemný humor a lehká ironie, se kterými se místy setkáme. Chválím také skvělý překlad Jany Novotné a perfektní práci nakladatelství Omega. Vydání tak obsáhlé knihy bez jediné chybičky v textu považuji za velmi těžký úkol.

„Prohlašujeme upřímně, že na tomto světě není nic jasné. Jen blázni a šarlatáni vědí a chápou všechno.“

Anton Pavlovič Čechov (ruský dramatik, 19. stol.)

Co říci na závěr? Napadá mě, kolik mladých dívek by asi v dnešní době bylo považováno za čarodějnice? A kolik mladých chlapců či dospělých žen a mužů za posedlé ďáblem? A možná, že i považováno je, jen je nečeká tak krutý trest. Witch hunt, neboli Hon na čarodějnice se stal, doufejme, už jen pouhou metaforou.