Dějiny novověku pro SŠ - učebnice

Každý, kdo se ptá po historických kořenech moderního světa, začíná studiem onoho období, kdy v Evropě proběhl přechod od tradiční zemědělské společnosti ke společnosti občanské, průmyslové. Proměny, k nimž došlo v průběhu 16. - 19. století, nemají totiž v dějinách lidstva obdoby. Jejich součástí byl také postupný vznik jediného světa skládajícího se z navzájem propojených kontinentů. Proto patří poznání změn, jimiž prošla Evropa i svět v období, které označujeme jako novověk, k základním předpokladům pro pochopení současnosti. Bez těchto znalostí nelze ostatně ani posoudit místo našich národních dějin v širších vývojových souvislostech.Které změny budeme v této učebnici sledovat? Byly to především změny v životě člověka. Lidé, kteří byli svazováni vrchnostenskými příkazy i církevním dozorem, postupně uplatňovali svoji samostatnost, iniciativu. Mnozí se naučili podnikat, další hledali pro sebe co nejvýhodnější uplatnění. Na místo mimoekonomického přinucování a na místo poddanských povinností se postupně prosadil systém práce za mzdu, která je typická pro kapitalistické hospodářství. Nový systém dělby práce umožnil také rychlé uplatňování vynálezů: stroje a nové zdroje energie podnítily stále se zrychlující růst výroby. S tempem hospodářského růstu rostla také – byť nerovnoměrně – životní úroveň lidí a jejich vzdělání.V politickém životě byl absolutismus vystřídán ústavním systémem, který byl založen na politickém pluralismu. Představa, že moc vychází od panovníka z boží milosti, byla vystřídána názorem, že zdrojem moci je lid. Zatímco absolutismus chápal společnost a stát jako mechanismus ovladatelný z jediného řídícího místa, viděl ústavní systém společnost a stát jako živý organismus, v němž se setkávají a střetávají rozdílné zájmy jedinců a skupin. Formovaly se národy, které již nebyly pouhými soubory poddaných, ale staly se pospolitostmi občanů, kteří si byli ve svých právech navzájem rovni. Zároveň se vznikem národů se ovšem rodil nový skupinový rozpor: rozpor mezi národy.Kabinetní politika spjatá s nekontrolovaným uplatňováním moci přerůstala do politiky, kterou – alespoň v teorii – mohl kontrolovat a ovlivňovat každý občan. Na místo kontroly myšlení poddaných, která vycházela z představy, že existuje jen jediná pravda, nastoupila svoboda myšlení, názorový pluralismus a z něj vyplývající tolerance vůči odlišným názorům. V souvislosti s tím se změnila také úloha církví a místo náboženství v životě společnosti. V důsledku všech uvedených změn se stavovsky členěná a nábožensky kontrolovaná společnost proměnila v dynamickou společnost občanskou, v níž převládalo sekularizované, světské uvažování. Moderní Evropa se ovšem nezrodila automaticky. Osvobození člověka stálo mnoho úsilí a obětí a podílely se na něm revoluce stejně jako reformy. Nebyla to cesta přímočará ani plánovitá. Lidské úsilí o změnu, které je spojeno s vírou člověka v pokrok, patří nicméně k charakteristickým rysům novověkých dějin. Za tento pokrok ovšem lidstvo zaplatilo nejednou ztrátou. S vládou peněz se rozšířil materialistický kult hmotného blahobytu, s námezdní prací nový druh vykořisťování a třídní nenávisti, se zrodem národních zájmů se uplatňoval agresivní nacionalismus, s nerovnoměrným vývojem jednotlivých regionů a kontinentů vznikala imperialistická expanze. Zároveň s občanskou společností a průmyslovým rozvojem se totiž otevírala cesta k vítěznému pronikání nejsilnějších evropských zemí na ostatní kontinenty: Evropa začala vládnout světu.Není důležité, rozhodneme-li se označit tyto dalekosáhlé a hluboké přeměny za proces modernizace, za přechod od předmoderní k moderní společnosti, za buržoazní sociální revoluci, za přechod od feudálních poměrů ke kapitalismu či od společnosti agrární k průmyslové. Každé z těchto označení postihuje skutečnost, že se v celé Evropě dříve či později od základů změnila nejen skladba společnosti a výroby, ale také způsob života a myšlení.

Sdílet