Recenze na knihu
Jednorozměrný člověk Herbert Marcuse

Rád bych se s vámi podělil o svou osobní zkušenost s knihou „Jednorozměrný člověk“ od Herberta Marcuse. Marcuse, německo-americký filozof a významný představitel Frankfurtské školy kritické teorie, byl pro mě objevem – jeho myšlenky vycházejí z marxismu, psychoanalýzy a kritiky moderního kapitalismu a otevírají oči nad tím, jak v naší prosperující západní společnosti mohou existovat neviditelné formy útlaku. Čtení této knihy nebylo jednoduché. Jazyk a myšlenky jsou často abstraktní a plné filozofických narážek na Platonovu, Hegelovu, Freudovu a Marxovu filozofii, což mě několikrát přimělo vracet se k základním pojmům a hledat doplňující zdroje, abych lépe pochopil argumenty autora. Rozhodně to není kniha pro pohodové letní čtení na pláži, ale spíš intelektuální výzva, která vás nutí přemýšlet do hloubky. Marcuse rozebírá, jak technologický pokrok a masová spotřební kultura proměňují člověka v „jednorozměrného“ – člověka, který je uvězněn v přítomném stavu společnosti a nedokáže si představit skutečné alternativy. Upozorňuje na tři hlavní aspekty: technickou racionalitu jako novou formu kontroly, která je neviditelná, protože ji vnímáme jako nezbytnou; absorpci opozice, kdy je kritické myšlení pohlcováno a neutralizováno v zájmu tolerance a pluralismu; a nakonec jednorozměrnost života, kde práce, volný čas a kultura podléhají stejné logice efektivity a produkce. Pro mě byla kniha významná tím, že mě přiměla zamyslet se nad tím, zda je vůbec možné žít svobodně mimo hranice systému, který nás obklopuje, a zda dokážeme najít nový způsob odporu v době digitálního blahobytu. „Jednorozměrný člověk“ není snadná četba, ale stojí za to ji projít, protože její otázky jsou stále aktuální i dnes. Po dočtení jsem měl pocit, že mnohé věci, které jsme běžně přijímali jako samozřejmé, si zaslouží hlubší kritické zkoumání.