Půjde to smazat, mami?

Kniha, která by se měla dostat do rukou všem, jak rodičům tak dospívajícím. Děj je skvěle napsaný jak z pohledu oběti, tak z pohledu predátorů, kteří různě zneužívají nasbíraný materiál. Kniha se čte opravdu rychle, snadně a je vám z ní psychicky zle, což je v takovém případě jedině dobře.

Influencerka Lucii Urbanová sdílí svůj „dokonalý“ život na sociálních sítích. Krásný dům, estetické fotky, lněné oblečení a doplňky které její firma vyrábí, hodné děti, harmonická rodina, tím pádem i úspěšná značka jejich výrobků. Všechno působí strašně klidně, čistě a bezpečně. Přesně ten typ obsahu, na který se lidé rádi dívají, ukládají si ho a říkají si, jak krásný život někdo má. Jenže právě v tom je ta největší síla téhle knihy – autorka postupně ukazuje, že každá zveřejněná fotka nebo video vlastně otevírá dveře úplně cizím lidem. Úplně všichni tak můžeme sledovat každý pohyb této dokonalé rodiny. A právě tohle bylo na knize asi to nejděsivější. Jak strašně nevinně to celé začíná. Lucie nepůsobí jako špatná matka. Naopak. Má svoje děti ráda, chce sdílet radost, buduje značku, chce lidem ukázat hezký domov. Jenže člověk při čtení postupně vidí, jak moc se hranice posouvají a jak strašně snadné je ztratit kontrolu nad tím, kdo všechno vaše děti sleduje. Kniha je psaná z pohledu více postav, to na ní bylo velmi zajímavé. Nesledujeme jen influencerku samotnou, ale i lidi na druhé straně obrazovky. A to bylo místy až fyzicky nepříjemné číst. Dostáváme se do hlavy uživatelům, kteří obsah sledují úplně jinak, než by si běžný člověk dokázal představit. Sledujeme člověka, který je osamělý, ztracený a začne si vytvářet zvláštní vztah k cizím dětem, sledujeme collectory, lidi sbírající informace o konkrétních dětech, ale i prostředí lidí pracujících s nelegálním obsahem nebo technologiemi. Děsilo mě, jak moc to je vymakané a reálné. Čtenář si během čtení začne uvědomovat, kolik detailů rodiče běžně sdílí – navštěvované školky, oblíbená místa, denní režim, zdravotní problémy, zvyky… něco, co většině lidí připadá úplně normální. Kniha Půjde to smazat, mami? je jedna z těch knih, které vás během čtení postupně začnou děsit mnohem víc než byste na začátku čekali. V knize autorka hodně pracuje s kontrastem. Na jedné straně nádherné instagramové příspěvky plné světla, dokonalých fotek a pocitu bezpečí, na druhé straně realita lidí, kteří ten obsah sledují z úplně jiných důvodů. Velmi silná je i práce s psychologií postav. Nikdo tu není úplně černobílý. Dokonce i lidé, kteří vás během čtení děsí, jsou napsaní způsobem, že vidíte jejich osamělost, frustraci nebo psychické problémy. A právě proto je to celé ještě nepříjemnější a uvěřitelnější. Hodně mě zaujal i popis práce s AI a moderními technologiemi. Jak jednoduché dnes může být vytvořit falešný obsah, upravit fotografie, získat informace nebo vytvořit úplně nový „život“ někoho jiného, nebo vytvořit jakéhosi Avatara “na hraní”. Tohle je něco, co myslím nejen mě opravdu děsí. Kniha se čte velmi rychle, kapitoly jsou krátké, svižné a díky střídání pohledů vás to pořád nutí pokračovat dál. Zároveň ale nejde jen o thriller nebo společenský román. Je to taková velmi nepříjemná sonda do dnešní společnosti a do toho, jak moc jsme si zvykli sdílet úplně všechno a co to dokáže udělat. Tato kniha ve mě zůstává i po dočtení. Ne samotný děj, spíš ten pocit, že spousta věcí, které dnes považujeme za normální, možná vůbec normální není. Že se děti nemají šanci bránit, o jejich soukromí rozhodují jejich rodiče a záleží na nich, zda se stanou veřejným obsahem nebo nikoli. Velmi silné a zajímavé jsou i závěrečné statistiky a informace, které kniha obsahuje. Až tam člověku definitivně dojde, že nejde jen o fikci nebo přehnanou představu autorky, ale o problém, který je reálný a obrovský. Za mě opravdu výborná a hodně důležitá kniha. Nepříjemná, děsivá, ale strašně potřebná. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo sdílí děti na internetu. A vlastně nejen rodiče.

Musíme si rozdělit jak se na knihu budeme dívat, jelikož se jedná o příběh který se snaží čtenáře poučit. Podívám se nejdřív na tu příběhovou část: Pro začátek je důležité říct že téma CSAMu (child sexual abuse material - v překladu: materiál znázorňující sexuální zneužití dítěte) je samo o sobě komplikované a autor(ka) musí najít bod kdy čtenáře zamrazí, zhnusí, vtáhne do děje ale zároveň nepřekročí určitou, vyloženě nepříjemnou hranici která by svědčila spíše o perverznosti autora než snaze podat kvalitní příběh. Tahle kniha nedělá ani jedno. Autorka se snažila podat příběh o tom jak nevinné fotky dětí na internetu přispívají k aktivitám pedofilů a zároveň tím čtenáře poučit a odprezentovat fakta. Bohužel vznikl velice tuctový, krátký počin (má 235 stránek ale s krátkými odstavci, popisy, hodně kapitolami a instagramovými přepisy - takže se čte velice rychle) který se mezi stovkami a tisíci titulů stejného žánru strašně rychle ztratí a po prezentaci, reklamách atd. na sociálních sítích byl poměrně velkým zklamáním, který může zaujmout čistě jen tématem. Aby jsme nezačali negativně, řekneme si jako první co udělala autorka dobře. Jednou z věcí kterou je potřeba ocenit, je velice taktní a ladné zvládnutí intimnějších scén, z čehož jsem po zkušenostech s jinými tituly měl poměrně obavu a taky očividnou snahu autorky informovat čtenáře, především teď myslím úvod a závěr knihy před a po samotného příběhu, které můžou poskytnou jak první pomoc obětím, tak i první krůčky/cestu k nápravě či řešení vlastních jak běžných a nezávadných, tak řekněme-li i neideálních sexuálních problémů a fantazií. To co ale autorka už tak úplně dobře nedělá jsou, za prvé postavy. Hovory jsou nepřehlédnutelně nucené, kniha víc říká než ukazuje (autorka musí říct že je to hlavní postavě nepříjemné aby to bylo poznat), všeobecně u knížky čtenář nemá moc pocit že by plynula přirozeně, obzvlášť u policejních částí (později), spousta situací působí jako že se dějí jen proto aby se děly, nejsou na sebe nijak navázané a jedná se třeba i čistě jen o náhody které si lze odpustit bez nějaké větší relevance na děj. Postavy se taky chovají přehnaně afektovaně a ukvapeně - pro příklad, postarší dáma šahá v obchodě na dceru hlavní postavy (Lucie) (v přátelském slova smyslu - osobně bych si jako rodič už tak nastavil hranice a dámě řekl že to prostě ne). Ta si doma postěžuje manželovi a během čtyř vět přejdou z pomalu nahlášení na policii a vyžadování záznamů z kamer v obchodě k naaaah, nic se neděje. Další věc je používání a časté opakování výplňových popisných výrazů - pro příklad - takový ten příjemný pocit nikotinu. Kde by autorka mohla - pro příklad - použít: poté co mu ústa zalila příjemná hořká a jemu již dobře známa chuť cigaretového kouře, cítil úlevu, cítil že ho postupně opouští stres z práce a osamocení. Mezitím co byl jeho mozek postupně omámen nikotinem a radostí z provedeného nákupu - čímž chci navázat na další bod, a to že autorka nezvládá po většinu knihy žádné hlubší budování atmosféry která by čtenáře vtáhla, ba naopak většina věcí působí, když to přeženu, jako úřední záznam se snahou o emoce. Neříkám že každé dílo musí přicházet se slovními obraty jako by je vymýšleli největší literáti a to všichni v jedné osobě a atmosférou tak hustou že by se v ní dalo plavat, z mého pohledu by to ale podobné knize takhle slušelo o dost víc. Taky je tam spoustu repetitivních situací, a kromě určité části konce se dala většina věcí předpovídat a bylo vám jasné kam to spěje. Ale konec je všeobecně oproti zbytku knížky napsaný lépe. Co se edukativní části týče: Věc která mě mrzí je edukování na sílu, v knize je dost často vidět kdy postava více než na jinou postavu mluví přímo na čtenáře (převážně tedy policajti) - některé postavy se zajímají o některé témata, postava jim to detailně vysvětlí a všechno pěkný ale není to plynulé, vytrhává to z příběhu, je poznat že to cíli na čtenáře obzvlášť když něco vysvětluje postava která o problematice před chvíli skoro nic nevěděla. Daleko efektivnější by bylo přidat prostě nějaké rámečky kde by se prezentovaly fakta a informace, než to takhle nepovedeně pasovat do příběhu. Což se ale v průběhu knihy zlepšuje. Každopádně odprosíme-li se od tohoto, kniha přináší spoustu potřebných/užitečných informací a minimálně pokus o nahlédnutí do života a přemýšlení pachatelů, rodin i oběti. A díky tomu si vysloužila o hvězdičku víc. Mohl bych pokračovat ale suma sumárum - jedná se o silně průměrný, možná lehce podprůměrný počin, příběh jako takový by si zasloužil detailnější péči, klidně dvojnásobný rozsah aby příběh zaujmul a zanechal stopu v podobě zhnusení, mrazení na zádech i jinak než jen čistě tím jakému se věnuje tématu (i když si čtu novinový článek o CSAMu tak mě, stejně jako mnohé další mrazí až v morku kostí a není mi to příjemné, kniha k tomu ale nepřidává nic navíc). Přes svoji poměrně kritickou a ne příliš pozitivní recenzi doporučuji knihu přečíst, hlavně tedy rodičům protože může pořád poskytnou poměrně důležité informace a obrázek o internetovém světě. A proto mě o to víc mrzí, o jak jednoduché čtení se jedná, a které se bude muset hodně snažit aby zaujmulo trochu náročnější čtenáře.