Ponorná řeka kinematografie

Předmětnou náplní tohoto spisku jsou skladebné postupy filmových avantgard, přičemž naše pozornost je zaměřena výhradně do oblasti filmu, jelikož tvůrčí obcování se světlachtivou filmovou matérií je zcela odlišné od práce s elektronickým obrazem či digitálními technologiemi. Nejedná se však o žádné souhrnné dějiny tohoto oboru, nýbrž o text sepsaný v žánru tradičně označovaném jako odborná poezie. Hlavním vkladem tohoto textu je zarámované rozčlenění jednotlivých proudů filmové avantgardy do šesti oborů, na základě jejich vztahu k použitým výrazovým prostředkům. Pořadí jednotlivých kapitol je voleno tak, že začínáme strukturálním filmem, který je nejvíce, jak možno, vzdálen jakékoli narativnosti i asociativnosti, což jsou dvě hliněné nohy, o které se opírá sšelmilá kinematografie, a to lhostejno, zda jde o produkty z celin někdejší zapomenuté kalifornské vesničky či z "auteurských" kavárenských pisoárů pařížských, berlínských či pražských. Od strukturálního filmu pak pokračujeme absolutním (der absolute Film) a čistým filmem (cinéma pur), které byly historicky prvními zjevy filmové avantgardy. Přes sklížený film (assemblage film), jehož společným jmenovatelem je dávat nový význam nalezeným fragmentům, dospíváme k spontánnímu filmu, ve kterém je výsledná montáž bezprostředně spjata s aktem natáčení, a dále až k avantgardnímu filmu v užším slova smyslu, v němž diváci snadno nalézají jisté odlesky stereotypů, známých jim z dominantní kinematografie, totiž vyprávění příběhu a literární symbolismus. Závěrečná kapitola Sedmero osvětlujících řezů pak představuje úvod do teorie filmových avantgard způsobem kinogeometrickým.

Sdílet