Stalingrad: Válečná řežba v podání Františka Kotlety

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Stalingrad: Válečná řežba v podání Františka Kotlety - titulní obrázek

Narozdíl od trochu nečekaného čtvrtého dílu Spadu byl Stalingrad ze série Bratrstvo krve poměrně dlouho vyhlížený. Jak se nakonec povedl?

Odpověď na tuto otázku souvisí s tím, co jste měli od nového Kotlety za očekávání, a od toho se pak odvíjí i celkové hodnocení. Pokud se těšíte na téměř konstantní akci, masakry téměř biblických rozměrů, nějaké to mučení a necenzurované sexuální scény, přijdete si určitě na své. Přesto se zdá, že kniha mohla mít trochu větší potenciál.

  • Stalingrad

    Píše se rok 1942 a německá armáda vítězí na všech frontách i díky speciálním vojákům ve svých řadách. Vojákům, kteří jsou prakticky nezničitelní – tedy pokud mají dost cizí krve. A jestli něco v…

    268 s DPH

    Skladem

    Četl(a) jsem

  •  

Bitva u Stalingradu, do které je příběh zasazený, funguje spíš jen jako pozadí pro celou zápletku. Což je asi i dobře. Víc než předchozí díly Bratrstva krve, které byly hlavně o odporu vůči mimozemským Kartanům, prostředí Stalingradu připomíná již zmíněný postapokalyptický Spad (zničená země, lidé bez zábran a morálky...) a také zde Jan Bezzemek nefunguje většinou jako sólista, ale spíš jako součást týmu a nebo spíš různých spontánně vznikajících a zase zanikajících týmů, které mají společný cíl, ke kterému se potřebují obvykle probít. A tento model celkem funguje, příběh se v první polovině docela překvapivě vyvíjí, komplikuje, objevujete různé dohody a zrady mezi jednotlivými upíry a čekáte na to, co se z toho vyklube. Takže se připravte na intriky i na nadprůměrné množství postav, které se objevují a zase mizí beze stopy a často jsou charakterizované třeba jen svým aktuálním zraněním (např. germánka s uřezaným prsem), ale u Kotlety asi žádnou hlubokou psychologii nikdo hledat nebude.

Sám Jan Bezzemek je v knize dost impulzivní, nezkrotný a je také doslova vláčen či spíše motivován ke svému jednání různými ženskými postavami. Nejsem si už zcela jistý, zda byl takový bezuzdný i ve starších dílech Bratrstva krve, ale je to alespoň zajímavá změna oproti vojenské disciplíně ze Spadu. Co na tom všem ale trochu kazí dojem, je Bezzemkova evidentní „protekce tam nahoře“. Jasně, že Kotletovi hrdinové jsou vždy superhrdinové, ostatně to se v tomto žánru i čeká. Ale někdy je moc už prostě příliš.

Bezzemek se ze všeho opravdu vylíže až moc snadno, působí trochu jako terminátor a zatímco ostatní upíry kosí ve velkém měřítku, sám je stále jako rybička (ostatně v knize několikrát v souvislosti s ním narazíte na hlášku „normálního člověka by to zabilo“). Ke konci už ani neřeší doplňování energie z „krevních konzerv“ (=lidí) a prostě „jede“ jako na tripu. Ratatatata. V kombinaci s konstantní akcí tak místy kniha trochu působí jako hraní Call of Duty s trainerem. A to je škoda. V situacích, kdy to vypadá, že Bezzemkovi už poteče do bot, hned přispěchá nějaký ten deus ex machina, tedy zmíněná protekce tam nahoře a hned ho ze všeho bez obtíží vyseká. Je to opravdu trochu zklamání, protože si stačí vzpomenout, jak se třeba Jiří Kulhánek nerozpakoval svoje hlavní hrdiny nechat pořádně zmučit (a ztrácet jejich tělesnou integritu), což pak leckterý čtenář prožíval až bolestným způsobem. Bezzemek má evidentně štěstí na rozdávání a to samé platí i pro většinu jeho momentálních spolubojovníků.

Ale jak jsem psal hned na začátku, je to vše o očekávání čtenáře, a pokud preferujete hlavně divokou akci, určitě si přijdete na své. František Kotleta (nebo jak se nyní po přiznání v Alláhově hněvu může již napsat – Leoš Kyša) si pro vytvoření realistických kulis ve své alternativní realitě dobře nastudoval vlastnosti velkého množství techniky a zbraní, které se za 2. světové války používaly a občas zpestří jejich výskyt i nějakou doplňující a zajímavou historkou, která se k nim váže. Poznáte zde také lépe upíří klany a některé jejich vůdce, kteří v dílech s Kartany nedostali moc příležitost zazářit a zjistíte, že upíři jsou pěkně promiskuitní cháska (také jak jinak, že?). A v neposlední řadě se dozvíte i nějaké historické zajímavosti o odděvnické značce Hugo Boss. Nudit se tedy rozhodně nebudete.

V rámci Kotletovy / Kyšovy stávající tvorby je Stalingrad určitě knihou, která si zaslouží pozornost fanoušků, i když je z hlediska zasazení v sérii dost odlišná. Asi ale nečekejte takovou revoluci jakou byl třeba první díl nápaditého Spadu nebo značně originální Perunova krev (ač ta je z mě neznámého důvodu dost opomíjená). Nicméně s ohledem na to, že v tomto případě jde hlavně o přídavek do již existujícího univerza, tedy spíše další prequel než klasický 4. díl, buďme za něj rádi a užijme si ho jak jen to jde.

75% Martin Noska 18. srpna 2019

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet