Sobotní rozjímání: KNIHY, HUDBA, OBRAZY – inspirace nejen pro klasiky

„Ticho, a ještě hlubší ticho, když cvrčci zaváhali“ (Leonard Cohen)

Před nedávnem jsem byla na křtu jedné knihy. Jednalo se o soubor povídek – příběhů, které přináší sám život. A přestože je autor Zdenek Primus nazývá krutými, jeho perem a snad i zabarvením hlasu, pro mne vyznívají smířlivě a měla jsem z nich dojem spíše uklidňující. V knize jsou zajímavé ilustrace vytvořené z dřevorytů Jana Koblasy a právě těmi byl vyzdoben i celý prostor – malá Literární kavárna – kde se křest uskutečnil. Autorské čtení pak bylo doprovázeno virtuózní kytarou Joea Karafiáta a nezaměnitelnými tóny saxofonu Kamila Janského. Ani jeden z hlavních protagonistů tohoto večera, pokud vím, není celebritou, přesto jsem jimi byla unešena. A opět jsem si potvrdila, že kvalita umění nebývá vždy podmíněna slávou.

I společnost stála za to. Asi není nic překvapivého, že se skládala z umělců a jejich přátel, ať už ze světa literatury, výtvarného umění či hudby. Ti potom, když autor dočetl, spolu při sklence vína a za tichého jamování hudebníků, ještě dlouhou dobu hovořili, smáli se i mračili, a já si troufám tvrdit, že se vzájemně inspirovali. Ta harmonie a úžasná atmosféra, která se celým večerem nesla, ve mně zůstala ještě druhý den a přivedla mě k rozjímání.

Jak se literatura, hudba a výtvarné umění úžasně doplňují! Jejich kombinace je ohromující. A nejen to. Tyto obory se mohou navzájem prolínat a interpretovat jeden druhý, pokud se správně sladí. Uvědomila jsem si jen několik takových příkladů z vernisáží a autorských čtení, také vím, že audioknihy bývají doplněny hudbou, aby umocnila a lépe vystihla jejich atmosféru a samozřejmě historici umění a vědci využívají textu k tomu, aby vyjádřili výtvarné či jiné umělecké dílo, třeba i hudební. Ale hledala jsem dál.

Podívala jsem se do historie a narazila mimo jiné na G. Appolinaira. Ten dokonce svá slova maloval! Nejvíce mě však zaujala Loď bláznů. Kdo by ji neznal. 15. století a kniha Sebastiana Brandta, jehož jistě při jejím psaní ani nenapadlo, že se brzy dočká mnoha překladů a vznikne tak celý literární žánr, tzv. bláznovská literatura. Tato kniha je ilustrovaná nádhernými dřevoryty Albrechta Durera – vida ten vzájemný soulad dvou umělců! Lidské bláznovství, ale především právě Brandtova Loď bláznů, pak inspirovaly i Hieronyma Bosche k vytvoření známého stejnojmenného alegorického obrazu.

„Zrcadlo to bude dobré pro lidi,
každý v něm svůj věrný obraz uvidí,
nikdo přece není ve všem dokonalý
a nemůže říct, že je všeho znalý...“

A aby toho nebylo málo, obraz Hieronyma Bosche zase dal (a stále dává) podnět dalším umělcům k vytvoření svých děl, nejen výtvarných. Ve 20. století napsal profesor Michel Foucault své Dějiny šílenství, ve kterých na obrazu Loď bláznů postavil interpretaci středověké a raně renesanční společnosti. „Jeho obrazy jsou knihy, kterým se podařilo přenést Boschovo malířství do slov.“ (Gilles Deleuze, filozof)

Jak jsem tak dál rozjímala, vybavila jsem si svoje bláznivé hippie mládí. Všude zněla hudba slovy básníků. I dnes zaznívá, i když už možná s trochu jinou motivací. Někdo zhudebňuje básně, někdo textuje hudbu a někdo dělá obojí. Vzpomenu-li si úplně namátkou jen na některé z nich - Dylan, Cohen, Brell, Okudžava, Seifert, Kainar, Skácel, Wernisch, Bondy, Krchovský, Mišík, Suchý, Kryl – pořád to bude jenom zlomek těch, kteří ovlivnili či stále ovlivňují celé generace.

„Melodie zjemňuje běh věcí, dodává nepřehlednému toku emocí řád, ujišťuje, že jsme tady a teď správně, jsme přijímáni, obdarováni…. Zhudebněním se vytáčí pozornost vnímatele do vyšších obrátek emocionality. Je třeba kontrolovat, zda se tak neděje na úkor slov. Důstojná skromnost je zde na místě - my sloužíme básníkovi, ne on nám!" (V.Merta) 

Pro sebe samou bych se ráda zastavila u Josefa Kainara, jehož básně znám a v jazzové, beatové i folkové podobě i od mnoha českých interpretů. Přebásnil také písně George Gershwina nebo Dukea Ellingtona. Tento obdivuhodný člověk hrál výborně na klavír, kytaru a housle, a to především jazz. A o něm psal také ve svých básních.

„Nevěřil jsem nikdy a nevěřím dodnes básním psaným pro čtení nasucho. Hudební (nikoli jen písňová) intonace je pro mne jednou ze záruk, že to, co čtu, je báseň.“ (Josef Kainar)

Jak je vidět, hudba může inspirovat k poezii a naopak. Poslech hudby a čtení textu u mnohých vyvolává obrazy a obrazy zas evokují hudbu. A není to vzácné. Právě ta kombinace hudby a poezie a někdy i obrazů, ať už divadelních, filmových nebo těch zarámovaných, mě vždy tak silně přitahovala. Vždyť některých velkých děl využili i scénáristé a další tvůrci k vytvoření svých vlastních velkých děl.

„Nakladatel mě požádal, abych napsal knihu o technice malby. Napsal jsem ji. Když jsem ji přečetl, naučil jsem se malovat.“ (Salvator Dalí)

Myslím, že na vypsání všech případů souladu hudby, obrazů a literatury by mi nestačil papír. Mohu o nich však rozjímat a třeba i o tom, jak mě k tomu taková malá návštěva jedné nenápadné literární kavárny přivedla…