RECENZE: Stezka v troskách

Gemma Liviero napsala román, který je zaměřen na dobu těsně po konci války a přidává střípky, které poodkrývají její průběh. Zavírám oči, po chvíli je opět otevřu a ocitám se v poválečném Německu, léto roku 1945 vrcholí a kráčím po stezce v troskách.

Byl jednou jeden Ital

Vzpomínky na slunnou Itálii silně kontrastují s realitou německé krajiny rozdrásané bombami a všeprostupujícím pachem bídy. Zničený Stefano kráčí zdevastovaným Německem, a ačkoliv přišel o mnohé a utržil spoustu ran, neustále ho žene dopředu cíl, který je ale před námi skryt. Na této cestě potká chlapce, ze kterého udělala válka sirotka a navzdory vlastnímu sebezapření k němu postupně přilne. Kousek od Berlína objeví chátrající domek, a přestože se zdá být opuštěný, ukáže se, že ho obývá záhadný mladý Němec, který tvrdí, že Stefanovi může pomoci dostat se domů, do Itálie.

Ten pláč se šířil místností jako infekce. Věděl, že dnes v noci nikdo z nich neusne, takže mohou být všichni spolu, přinejmenším jednu další noc...

Letní kamarádství

Když se válka chýlila ke konci, Rosalind se vrátila do domu své babičky, protože věděla že jako Němka, v Berlíně nebude v bezpečí. Dům obývá se svým manželem Georgem, který utrpěl poranění mozku a vlastní manželku ani nepoznává. Uprostřed toho všeho zoufalství se Rosalind upíná na dětské, radostné chvíle, které prožívala spolu se sestřenicí Monique, Georgem a jeho kamarádem Erichem. Nezůstalo jí nic než pohlcující vina a bolest z toho, že vlastně nikdy nebyla milována. Jednoho dne se v sousedním domě objeví cizinec, který všechno změní, tvrdí že se jmenuje Stefano a má s sebou chlapce.

Rosalind, Erich i Stefano mají něco společného, všichni tři skrývají temná tajemství, která drží hluboko v sobě a přikrývají je hromadou lží. Válka už možná skončila, ale ta jejich pokračuje dál a v příštích dnech se rozhodne kdo je vítězem a kdo poraženým, i když je docela možné, že nakonec prohrají všichni.

Upínala se na něj spousta lidí a právě teď pro něj bylo těžké tu tíhu zodpovědnosti unést. Za války je starost o ty, které člověk miluje, téměř nesnesitelná...

Recenze

Gemma uchopila látku velice citlivě a dokázala najít krásu v ošklivosti. Tragédie, bolesti a negativní emoce jistě mohou působit silně depresivně, ale dají se pojmout i tak, že je možné v nich nalézt spoustu hezkého, co běžně nevidíme. S láskou v srdci myslím na každé dílo Anthonyho Doerra, protože on přesně s touto citlivostí píše a je to cítit v každém jeho románu či povídce. Onu citlivost jsem zakoušel i při čtení Stezky v troskách a jsem neskutečně rád, že takováto literatura existuje.

Tento titul je především o postavách, a to pokládám za další plus, i když si uvědomuju jasnou subjektivitu. Zvláštnost v podobě poznávání Monique skrz dopisy jejímu otci jsem si opravdu užíval. Každé z hlavních postav jsou věnovány dvě dějové linky, přičemž jedna se věnuje událostem léta roku 1945 a ta druhá začíná ještě před vypuknutím války, takže máme možnost postupně poznávat jejich motivaci a vzájemné propojení, což může být občas matoucí a přiznám se, že jsem se párkrát ztratil v letopočtech.

U tohoto typu příběhů je doporučení ošemetná věc, ale já to zkusím. Jsou bitvy vnější, které se odehrávají na bitevním poli, pak jsou bitvy vnitřní, které se nachází v naší duši a srdcích. Tento titul se věnuje především boji vnitřnímu a ten vnější vnímá spíše jako okrajovou záležitost. Pokud vám to dává smysl, jistě už víte, jestli je Stezka v troskách psaná právě pro vás nebo byste se raději měli poohlédnout po něčem jiném. Nechám to na vás.