Většinou se to s mými úvody má tak, že jejich tvorba závisí na tónu díla, které právě recenzuji. Kniha na mě nějak působí, dramaticky, nebo komediálně, a moje vize je taková, že bych byl rád, aby se moje rozpoložení propsalo už do úvodních řádků. A proč vám to píši? Z dnešního románu mám totiž tak ambivalentní pocity, že se v nich zkrátka nejsem schopen zorientovat. Recenzní chaos a zmatek může začít. Nádech, výdech, jdeme se to.
Tohle je ta lekce: velký města jsou jako všechny ostatní živý bytosti, naroděj se a dospějou, utahaj se, a až přijde jejich čas, tak umřou...
Když lidské město dosáhne určité velikosti a komplexity, dojde k jeho zrození. New York se právě narodil a bylo vybráno několik zástupců, kteří reprezentují jeho vlastnosti, slabé i silné stránky. Jenomže existuje bytost, velice zákeřná bytost, která se snaží právě rodící se města zničit. První útok byl odražen, ale zdá se, že zlo ještě neřeklo poslední slovo a tak se situace může velice rychle zvrátit a New Yorku hrozí zničení, či spíše pohlcení. Hrdinové a hrdinky se musí spojit a pokusit se zlo odrazit dřív, než bude pozdě.
Jenže nic není tak, jak se zdá a celý román, skoro 500 stran, se štěpí na několik fragmentů, které vám v následujících řádcích mile rád popíšu. Jdeme na to. Dneska tu klávesnici nehodlám šetřit!
Mám sen, sen mrtvoly, o temným místě pod těžkýma studenýma vlnama, kde se cosi slizce převaluje a rozvinuje a míří to k ústí Hudsonu v místě, kde se vlévá do moře. Míří to ke mně...
Kapitola první: Jirka versus LGBTQIA+
Ano je to tak, pro mnohé neznámá hesla jako Cancel culture či Woke culture, se silně propisují do literatury a konkrétně v této knize na ně narazíte téměř v každé kapitole, na každé stránce, což je jednou z příčin mé ambivalence. Jsou to složitá témata, která hýbou "západním" světem více a více, a já proti tomu nic nemám, jen si nejsem jistý, jestli by se to mělo dít tímto způsobem, protože leckterý čtenář/ka by se mohl cítit oklamán nebo dokonce manipulován. Proč? Protože možná nečeká, že si nekupuje jen zajímavý fantasy příběh, ale také notnou dávku agitace a to by mohlo zážitek ze čtení hodně ovlivnit. Někoho možná i otrávit...
Řeka vedle nich protéká jinými rovinami existence, v nichž mluví jiné Broncy – tisíc jiných vypravěček vyprávějících tisíc jiných příběhů pod deseti tisíci různými oblohami...
Kapitola druhá: I love NY
Většinu svého dětství jsem prožil v malém městečku, které za ty roky dokázalo proniknout do každé buňky mého těla a i když tam už 20 let nebydlím, jeho uličkami bych stále dokázal procházet poslepu. New York je obrovské městské monstrum, jehož jediná část pojme více obyvatel než Praha a Brno dohromady. Autorka věnuje značnou část prostoru v knize tomu, aby dala najevo jak se jí dokázalo ono monstrum dostat pod kůži a to je něco, co se mi zdá velmi sympatické a obdivuju jak moc do hloubky dokáže jít v popisu jednotlivých čtvrtí. I když mnohdy je to hodně bolestivé počtení, protože počátky vzniku města jsou samozřejmě spojeny s nepříznivými osudy původních obyvatel, ale to je problematika veskrze celých Spojených států.
Teď už tu zbyly jen ony dvě, živoucí město a nadpřirozená ohavnost, tváří v tvář a připravené na boj kdo s koho. Dnes? Možná. Bronca vyčkává, uvidíme...
Kapitola třetí: Příběh hraje třetí housle
Na počátku mi vyrazilo dech jak příběh působí zmateně a jak mi dokázal dokonale zamotat hlavu. Zmatek to nebyl vůbec příjemný a já se musel držet, abych knihu jednoduše nezaklapnul a nešel raději třeba luštit sudoku.
Autorka používá obří spoustu imaginací a představ, ve kterých se zorientovat nebylo vůbec lehké, ale samozřejmě můžeme debatovat nad tím, jestli není chyba ve mně a mojí chabé fantazii, vážně nevím, možná je to opravdu jen můj problém. Dlouho jsem nečetl knihu, které by tak bolestně chyběly ilustrace.
Stejně jako počátek, i konec příběhu mě překvapil, a předesílám že ne moc příjemně. Nejde ani tak o to, že by byl nějak nesmyslný, to ne, ale působí na mě strašně uspěchaně a nedůležitě, což je ironické vzhledem k tomu, kolika stránkami se musíte prokousat, abyste se na ten konec dostali. Staten Island dostává palec dolů.
The end
Konec dobrý, všechno dobré. Často se stává, že na vyjádření jednoduché myšlenky spotřebujete zbytečně moc papíru, a přitom by stačilo použít pár trefných vět. Mám obecně rád delší knihy, ale ne vždy je to ku prospěchu věci, někdy je lepší stříhat a trhat, některým knihám by zkrátka slušela odtučňovací kúra. Je román Stali jsme se městem jednou z nich? Odpověď raději nechám na vašem posouzení. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Slavný detektiv vyšetřuje zvláštní sérii úmrtí. Nalezené oběti vypadají jako by zemřely hladem, přitom však byly spatřeny živé a zdravé pouhých několik dní předtím...
