RECENZE: Sbohem přízraky

„Skylla a Charybda - obludy číhající každá na jedné straně Messinské úžiny; kdo unikl jedné, dostal se do spárů druhé. Symbol situace, v níž nejde uniknout buď jednomu, nebo druhému zlu.“ (leporelo.info)

Tak, jako mnoho dalších Sicilanů, odešla Ida, hlavní hrdinka románu, před časem na pevninu. Nyní žije v Římě, kde píše oblíbené rozhlasové povídky. Nedá se říci, že by byla nespokojená, její muž Pietro jí dává zázemí, oporu i lásku. Přesto se mu Ida nedokáže citově zcela otevřít. Když jednoho dne dostane od své matky pozvání, aby za ní přijela do rodné Messiny na Sicílii, vydá se vlakem, a pak trajektem Messinskou úžinou na cestu. A my začneme poznávat, jak velké břemeno si s sebou Ida nese. Jako kdyby na ní z obou stran číhaly obludy a ona, tak jako mýtický Odysseus, nemá na vybranou.

Smrt je tečka, ale zmizení je absence tečky nebo jakéhokoliv interpunkčního znaménka za slovem….

Během několika dní svého pobytu ve společnosti matky, se Ida vrací zpět do svého dětství. V duši znovu prožívá období dospívání, když jejich rodný dům opustil otec. Nezůstala po něm ani stopa, jenom přízrak, který Idu zde na ostrově ani na okamžik neopouští. Bylo jí třináct let, když vstal, vzal si klobouk a odešel. Na hodinách bylo 6 hodin a 16 minut a od té doby se ručičky ani o sekundu nepohnuly. Pro Idu je to skutečnost i metafora.

Když se však setká se svou kamarádkou Sarou, když hovoří a bojuje s matkou, když se prochází po starobylém městě a smočí palce v Jónském moři, jako by se ručičky hodin trochu zachvěly. A nakonec, i přes své rozjitřené smysly, démony a sebeobviňování, sebere Ida odvahu a jako symbol, otevře dosud ukrytou červenou plechovou krabici. Musí se však ještě něco stát a když se pak Ida vrací úžinou zpět na pevninu, musí také něco udělat. Obludy pak zmizí a čas se posune.

Pokoj, kde jsem spala, hrála si a učila se, se zastavil v čase; podlaha a stěny byly pokryté lávou věcí, které vytryskly z přístěnku na terase, kterou matka vyklidila před mým příjezdem. Byl to mrtvý pokoj zatopený přívaly vzpomínek.

Recenze

Láska a nenávist – věčný námět mnoha spisovatelů. Kniha Sbohem přízraky nám dokazuje, že tyto emoce nemusíme vždy sdílet pouze s lidmi. Nadia Terranova, prostřednictvím hlavní hrdinky Idy, popisuje své pozitivní i negativní city k zemi, kde se narodila, k Sicílii. Její umělecký styl je natolik zvláštní a působivý, že neobvyklá atmosféra tohoto ostrova z knihy přímo sálá. Komplikované vztahy a osobní traumata, která v příběhu s Idou prožíváme, jako kdyby sem odjakživa patřily.

Pověstná omerta – zákon mlčení – zde stále přetrvává a některé záležitosti tak nadále zůstávají zahalené tajemstvím. Přesto, krása starobylé historie a osobitost hrdých a nezlomných Sicilanů jsou nepopiratelné. Jak se tedy rozhodnout, ptá se autorka, milovat či nenávidět? Přestože, anebo právě proto, že kniha obsahuje mnoho autobiografických prvků, jasnou odpověď nečekejte. Ale, jak potvrzuje i Doslov, napsaný z odborného pohledu redaktorky knihy Alice Fremlové, můžete se těšit na snad nejautentičtější zprostředkování prožitků ze Sicílie, jaké jste kdy četli.

„...a tak nemohu věru žít bez tebe, avšak ani s tebou...“ (Ovidius)