RECENZE: Osvětimský orchestr

Ano! Je to více než nutné a popravdě jsem ráda, že je tato tematika za poslední dobu velmi vyhledávaná. Pořád existuje mladší generace, pro kterou jsou tyto otřesné události více než k neuvěření, a osobně si myslím, že je dobře, aby se o těchto věcech mluvilo nahlas.

Na druhou stranu, sama musím přiznat, že právě knížka Osvětimský orchestr může velmi rychle vehnat slzy do očí i pořádným tvrďákům. Knížka byla náročná, a to především z důvodu, že Fania Fénélonová, vlastním jménem Goldsteinová, má dar vyprávět. V tu chvíli máte pocit, že stojíte po boku této francouzské hudebnice v koncentračním táboře Březinka a zažíváte tu neskutečnou bolest a beznaděj. Zkrátka vše, co prožívá v koncentračním táboře. Z jejího vyprávění se vám hrnou slzy do očí, cítíte vztek a možná doufáte, že to nemůže být ani pravda.

Někdo by snad s klidem mohl říct, že vlastně Fania mohla být ještě ráda, že nebyla součástí chodících mrtvých duší, které věděly, že už je nic dobrého nečeká. Maximálně tu čekal blok 25, odkud nebylo cesty zpět.

Ani „život“ v dívčím orchestru nebyl žádný med a způsoboval všem (ne)dobrovolným účastnicím mnoho bolesti. Probíhalo zde tolik intrik, podivné žárlivosti a nevraživosti vůči sobě i napříč různými národnostmi, včetně nečekaných zvratů. Zkrátka kruté lidské osudy.

Zajímavé na tom všem bylo vidět, jak se měnily povahy jednotlivých žen. Co vše člověka může ovlivnit a čeho je schopný, jen aby sám sebe mohl zachránit? Kde je až ta pomyslná hranice? Opravdu je možné, aby lidé, jež páchali takové zlo, byli takovými nelidskými zrůdami? Lidská duše je v tomto procesu nevyzpytatelná a mnohdy se čtenář sám nestačí divit. Jde z toho totiž mráz po zádech. Vše je tak živé a těžko uvěřitelné.

Samozřejmě nelze polemizovat o tom, že bytí na trochu odloučené straně nebylo možná snesitelnější, avšak jen pocit, pro koho vlastně ženský orchestr hraje a má za cíl bavit je více než svazující, a nutí vás o tom všem ještě více přemýšlet. Tyto ženy zkrátka zažívaly koncentrační tábor trochu jinak. Zajímavé na tom všem je, že ale ani Fania neztrácí po celou dobu svůj zvláštní barvitý styl sugestivního vyprávění a chvilkama ji neopouští ani cynismus či prazvláštní humor. Možná ani sama nevěděla, že hudba ji v tomto smyslu bude provázet až do sklonku jejího života. Je to jakási ironie.

Je více než možné, že vám příběh může být povědomý, jelikož kniha vyšla v novém vydání. Pokud zapátráte dále, objevíte původní knihu s názvem Dívčí orchestr.

Později se chopil americký spisovatel Arthur Miller vzpomínek vypravěčky a sepsal scénář k filmu Playing for Time, který mimochodem doporučuji zhlédnout.

Garantuji vám, že po přečtení zaklapnete knížku a zhluboka se nadechnete. Zřejmě budete potřebovat i čas na utřídění si všech těch myšlenek, které vám po celou dobu prolétávaly v hlavě. Je to totiž hrůzostrašné. Však z tohoto úryvku usuďte sami.

Později jsem se dozvěděla, že ze získaných vlasů se tkaly obaly na elektronické kabely, plst a látky. Kosti se zpracovávaly na hnojivo a saze. Systém filtrů umožňoval sbírat lidský tuk, z něhož se vyráběl olej a mýdla.