RECENZE: Saturnin zasahuje

O autorovi

Miroslava Macka známe jako stomatologa, politika, překladatele, komentátora, ale též jako milovníka koček, a to jak čtyřnohých, tak i těch dvounohých. Nyní se nám však představuje (opět) jako spisovatel. Už knihou Saturnin se vrací (2017), prvním takzvaným „oficiálním pokračováním“ kultovního dílka Zdeňka Jirotky, Saturnin (1941), se Miroslav Macek ukázal jako zdatný autor s notnou dávkou smyslu pro humor. Stejně tak je tomu i u pokračování druhého – Saturnin zasahuje (2020). Troufám si dokonce tvrdit, že kdybyste nevěděli, že Zdeněk Jirotka už mezi námi není, uvěřili byste možná, že obě knížky napsal on.

Příběh

Zatímco minule jsme se s nepředvídatelným sluhou Saturninem a jeho souputníky nacházeli povětšinou na venkovském sídle laskavého vypravěčova dědečka, tentokrát budeme jinde. A věřte, že děj, přes veškerou svoji laskavost, bude o něco akčnější – naši přátele totiž jedou lyžovat!

Ještě předtím, než se tak stane, se však všichni sejdou v kostele sv. Ludmily na Vinohradech, jako hosté na svatbě. Ženit se bude doktor Vlach a brát si bude mladou dceru továrníka Kadláčka - Zorku. Hrdý nevěstin otec pak všechny svatebčany pozve na Šerlich v Orlických horách, kde vlastní rozlehlou a plně vybavenou chatu. Takové nabídce nikdo neodolá, a tak se začne odvíjet další jirotkovský příběh plný situačního humoru, milých historek a dojemných situací, v malebném prostředí zasněžených svahů a za útulných večerů v teple u sálajícího krbu.

Teta Kateřina se sice ještě zmohla na námitku, že – alkohol je metla lidstva – jenže ta se jí vymstila, neboť strýc František na ni okamžitě zareagoval slovy, že bude mít alespoň na čem létat, takže zmlkla již definitivně.

Většinu hlavních protagonistů už známe – kromě sarkastického doktora Vlacha, o kterém už byla řeč, se budeme za břicho popadat u bonmotů tetičky Kateřiny a nad lyžařským uměním jejího neotesaného synka Milouše, zjihneme spolu s vypravěčem nad krásou slečny Barborou, a o něco lépe poznáme strýce Františka, druhého manžela tety Kateřiny.

Pokud se ptáte na Saturnina, tak ten nás opět nezklame, zvláště svým dopisem na konci knihy, ale setkáme se i s nově příchozí, již zmíněnou slečnou Zorkou, nyní paní Vlachovou. A kdo nebude chybět? No přece pes! Bernardýn Arnošt mě osobně pobavil ze všech nejvíc. Komických situací zkrátka bude víc než dost a možná, že bude ještě jedna svatba…

Při spatření ležícího Arnošta lehce vypískla, teatrálně se pokřižovala a pravila – Cave Canem! – což jí ovšem k její smůle přišlo nedostatečné, takže ještě dodala – Mnoho psů, zajícova smrt. To, co následovalo, lze jen velmi obtížně popsat do detailu slovy. Jakmile totiž Arnošt uslyšel o zajíci, rozhodl se povědět tetě Kateřině, co si myslí o tom, pronášet v jeho přítomnosti tak neslušné slovo, neobyčejně hbitě vyskočil, vycenil zuby, hrozivě zavrčel a krátce na ni zaštěkl. Tetě Kateřině se kupodivu ihned nevybavilo přísloví – pes, který štěká, nekouše – a v okamžiku se proměnila v ječící Lotovu ženu. Jejího náhlého zvukového projevu se ovšem zase polekal Arnošt…

Verdikt

Miroslav Macek prozřetelně zachoval formu původního Jirotkova originálu. Text rozdělil do 23 kapitol, přičemž každou z nich uvedl krátkým heslovitým přehledem jejích událostí. Rovněž archaický styl vyprávění je zde ku prospěchu, pakliže jsou cílovou skupinou lidé, kteří si původního Saturnina oblíbili tak, že možná dodnes občas používají jeho nesmrtelné hlášky. Paradoxně však právě těm zároveň jistě neunikne, že knížka Saturnin zasahuje tak trochu postrádá to, co Zdeňku Jirotkovi nikdy nechybělo - ono zabarvení, noblesa a lehkost - zkrátka šmrnc. Je zjevně těžké na něj navázat, a možná i proto tak nikdy neučinil ani sám Jirotka.

Ač se tedy Macek Jirotkovi velmi podobá, na Wodehousea, ke kterému byl Zdeněk Jirotka vždy přirovnáván, či Klapku Jeroma, kterého zas připomínal mně, zcela jistě nemá. Přesto má Saturnin zasahuje šanci si své čtenáře najít. Je povedenější a „věrnější“ než předchozí pokus (Saturnin se vrací), a tak mohu s čistým svědomím říci, že nebudete zklamáni. Vždyť závan minulých časů s atmosférou první republiky a navrch spousta legrace, umocněné krásnými a hravými ilustracemi Zdeňky Krejčové, může v dnešní době být jen vítaným pohlazením.