Rudá zem – Prehistorické obřady, kult a mýty ve folkovém hororu

S jídlem roste chuť, chtělo by se říci. Vzhledem k tomu, že se v knize vyskytuje coby jeden z příběhových motivů kanibalismus, je to až nepříjemně příznačné. S každým přečteným hororem za svůj dosud poměrně krátký život získávám pocit, že mne už nic dalšího nevyděsí, ani nepřekvapí. Mám silný žaludek, četl jsem už detektivky natolik ujeté, že hlavním hrdinou byl kanibal ve službách FBI (řeč je o Mrchožroutovi a Lovci), mám za sebou ta nejlepší díla mého oblíbence a mistra hororu Stephena Kinga, zhltl jsem E. A. Poea, zdolal jsem vybrané Lovecraftovy povídky, užil si i jím inspirovanou lahůdku Rybář, sotva dýchal strachem a nadšením z Ledového pekla, a takhle by se dalo jmenovat ještě docela dlouho. Užívám si i hororové filmy, kde zpravidla sahám po něčem méně popcornovém. A přes tohle všechno mě i tentokrát Nevill dostal.

To se mu ostatně povedlo už u Rituálu, kde jsem se při čtení pasáží, kdy se hrdinové prodírali záhadným švédským pralesem skoro bál chodit domů potmě (žiji na vesnici). Rudá zem se mu v mnohém podobá. Proto se neubráním jejich srovnání. Obě díla si totiž berou na paškál odlehlé oblasti jednak lidství, jednak lidské historie, obě to však dělají trochu jinak, a přitom vlastně stále docela podobně. Vynáší na světlo světa věci, které se skrývají ve stínech, a které by tam možná raději měly zůstat. Dávná podivná monstra a dávno zapomenuté hrůzy, jež mohou a nemusí být jen jakýmsi zvráceným výplodem fantazie.

Obě knihy se liší především vrstvením zápletky a budováním atmosféry. Zatímco Rituál vás přikoval a dokonale vyděsil už v počátku a první polovina patří k nejděsivějším čtenářským zážitkům, jaké jsem prodělal, ve zbytku knihy to šlo trochu z kopce a celé rozuzlení vyznělo maličko do ztracena. První polovina byla geniální, druhá měla sestupnější tendenci. Mnoho z těch, kteří si dílo přečetli, byli z tohoto značně zklamaní. Rudá zem tímto nedostatkem netrpí. Naopak. Je brilantně vygradovaná.

Celá kniha má nejprve dvě brutální úvodní epizodky, načež následuje docela pomalý rozjezd a příběh vlastně i v konečném důsledku působí uvěřitelněji než Rituál. To však neznamená, že by byl děj nudný. Autor velmi obratně jednak vykresluje psychiku postav, se kterými se postupně seznamujeme, jednak nastoluje pohlcující tísnivou atmosféru, jakýsi příkrov čehosi neblahého, ošklivého, co na nás každou chvíli vyskočí. Je to trochu jako jump scare (lekačka) ve filmovém hororu, který sice čekáte, ale stejně vás vyděsí. Zhruba tak na mne působila kniha, jež vás už od počátku drží napjaté jako strunu.

Skvěle v tom pomáhá bestiálně znepokojující úvod, kde jsou hned v počátku explicitně ukázány hrůzy, načež se poskočí v ději a seznamujeme se s hlavními hrdinkami. Jedna z nich je novinářka jménem Kate, která se po zářivé kariéře v Londýně a nepříjemném rozchodu uklidila na venkov, druhou je svobodná matka Helene, jež se do fiktivního Divilmouthu vydává pátrat po tom, co přesně postihlo jejího ztraceného bratra, a vyrovnat se tak s jeho domnělou sebevraždou. Vše pomalu, ale jistě eskaluje.

Objevují se jak zmínky o monstru z místního folklóru, dále rudém lidu, ale i mnohem přízemnější zvěsti o místním obchodu s drogami a odlehlé farmě, na které má žít starý rocker s rodinou. Pod naoko klidným povrchem zapadlého britského pobřeží malebných vesnic a městeček tak doutná cosi špatného. Jak to všechno souvisí s objevem podzemních jeskyň, ve kterých se pralidé natírali rituální rudou barvou a uctívali podivné, hyeně podobné božstvo, kterému v krvavých rituálech obětovali i lidi?

Více prozrazovat nebudu, jde však o perfektně promyšlené čtení, jemuž nechybí uvěřitelně napsané postavy, kterým budeme fandit, a až nechutný děs, který je skvěle uchopený na to, jak nadpozemským se může finální rozuzlení zdát. Leccos v knize je vlastně nechutné a rozhodně nejde o čtení pro slabé žaludky. To je ale jasné už při pohledu na krásnou minimalistickou obálku, která dle mého rozhodně patří k nejhezčím, jaké jsem tento rok viděl.

Potěší i směs skutečných reálií s těmi fiktivními, kdy se sice autor inspiroval jeskyněmi v Kentu, většina dějišť je ovšem smyšlených, stejně jako hudebník Tony Willows. Přesto se možná na první dobrou neubráníte googlení, zda skutečně někdo takový neexistoval. Totéž se dá říci o mixu současnosti s prehistorií, která v nás ve spojení s neznámem a pomocí snových výjevů na jeskynních malbách probouzí dávný, zapomenutý strach.

Verdikt

Rudá zem nejen, že svou celistvostí a vyrovnaností překonává předešlý Rituál, ale je skutečnou hororovou lahůdkou s krásnou obálkou, která naprosto přesně odráží knižní děsy a dokonce by v její chvále šlo zajít tak daleko, že je tato česká varianta dost možná hezčí než ta originální. Obsahem se pak dojmy z přebalu dvojitě podtrhávají a autor nám servíruje velmi dobře vystavěný horor, který umně kombinuje lidskou brutalitu s nadpřirozenem.

Drogy, rituální vraždy, (ne)lidství, vyrovnání se s traumaty, láska k rodině a schopnost udělat pro vlastní přežití i zprvu nemyslitelné jsou jedněmi z nejvýraznějších ingrediencí díla, které vám uhrane zejména silnou atmosférou a skvěle napsanými postavami. Postavami, s nimiž budete hrůzy skutečně prožívat. Bez dechu zůstanete zejména v samém závěru, který servíruje doslova drásavé finále, při kterém jsem měl pocit, že vše zapadlo do sebe a svou děsivou definitivností jakési podivné předurčenosti mi připomnělo výborný Řbitov zviřátek.

Skoro jsem cítil, jak ona pomyslná kolečka pečlivě promazaného soukolí klapla o sebe a kruh se uzavřel. Tohle měl Adam Nevill od počátku detailně promyšlené a já mu za to smekám, protože tak nepříjemně mrazivý konec i do té chvíle výborné knihy jsem dlouho nečetl. Budu se opravdu těšit na cokoli dalšího, co si od autora příště přečtu...

Hodnocení: 90 %