RECENZE: Povídky a jedna báseň

Moje třetí knížka povídek vás má svým názvem oklamat, že se jedná o skvělé čtení. Proto jsem jejího grafika ponoukl, aby spojka „a“ byla na obálce nenápadná.

Jsem moc ráda, že jsem si tentokrát k recenzi zvolila právě tuto knížku. Úžasně mě povznesla, pobavila a přivedla k zamyšlení zase nad něčím jiným, než kdo je vrah. I když… jedna z povídek v tomto případě tvoří výjimku…

A tou hned začnu – jmenuje se Řeky, a přestože jde o příběh skoro detektivní, a tudíž docela napínavý, je pro mě ze všech nejvtipnější. Nenechte se zmást názvem – nepůjde o řeky vodní, ale o zajímavý postřeh jednoho typografa při sazbě písmen (typů) před tiskem. Tenhle typograf na desítky let zmizí (to snad mohu prozradit), ale nakonec se přece jenom najde.

Jednu povídku (Generál) označil sám autor za nejsmutnější. Je to zajímavé, ale mě zrovna tahle přišla spíše nejdojemnější. Starý muž, válečný hrdina, se dočká jistého ocenění, ale asi ne takového, jaké by očekával. A nebude to zklamání, které budete vnímat, ale jeho moudrost a životní zkušenost, jako to nejlepší, co vás na sklonku života čeká.

Na stejnou příčku, co se dojemnosti týče, musím zařadit ještě povídku Krása. Je o vypravěčově tchyni Božence, když byla mladá a o tom, co se jí podařilo celý život utajit.

Vyjeli směrem ke Strži. Málokdy člověk ví o tom, že právě prožívá den, kterému se žádný další nevyrovná. Ani Boženka to nevěděla. Byla jen šťastná. Z výšky koňského hřbetu vypadala vesnice jinak. Trochu se to podobalo chvílím, kdy jako malá seděla otci za krkem, ale tady byl navíc člověk, jeho paže ovládaly udidlo koně a zároveň ji objímaly a jehož dech proudil jejími vlasy…

Nejsmutnější mi naopak přišla povídka Pes. Snad je to tím, že mám tak ráda zvířátka (možná raději než lidi), i když lidé zde také budou hrát důležitou roli – a možná ještě smutnější, než právě ten pes. Abych ale nebyla nespravedlivá, v této povídce (vlastně úplně ve všech) se Zdeněk Svěrák dívá na lidská stvoření laskavě a z jejich lepší stránky.

Černé štěně jsme si odvezli v krabici vystlané polštářkem. Protože nám chovatel vysvětlil, že by mělo dostat jméno začínající písmenem C, cestou domů nás Vanda matka, vášnivá golfistka, přesvědčila, že by se mohlo jmenovat Caddie, což je prý anglické označení pro nosiče golfových holí. Namítal jsem, že s takovým jménem nemůže na Slovensko, protože když na něj Vanda v Bratislavě zavolá - Kedy!!! , určitě jí někdo odpoví – Zajtra!!! -. Námitka byla zamítnuta jako nejapná.

Povídka Ruina, která je docela legrační a skoro až neuvěřitelná, je prý (podle pana Svěráka) nejveselejší. A tady se zase rozcházíme. Nejveselejší je podle mě příběh s názvem Okénko. Miroslav Okénko je totiž skutečné jméno hlavní postavy. Půjde o hodného, ale nikoliv všeobjímajícího člověka, který jako šofér zažije cestou z Mezinárodního filmového festivalu opravdu veselou historku. Po jejím dočtení dospějete k tomu, že není nad to se chovat přirozeně

Povídka Noční obloha se mi ve srovnání s těmi ostatními, líbila asi nejméně. To však neznamená, že by nestála za nic! Ze všech nejlepší je však podle mě povídka Tramvajáček. Odehrává se v padesátých letech a je o studentíkovi, který přes prázdniny brigádničí jako tramvaják. K tomuhle příběhu by se daly přiřadit všechny přívlastky, které jsem předtím jmenovala. Je velmi hluboký a ještě dlouho (i druhý den) jsem o něm musela přemýšlet.

Jedna báseň, kterou najdete, jak slíbeno, na úplném konci, se jmenuje Vylíčení popravy (říjen 1989). Určitě jí nevynechejte! Nenechte se odradit ani její délkou či zvláštním druhem veršování – půjde o pravdu a bude opravdu stát za to.

Doufám, že jsem vás dostatečně nalákala – mně se nejnovější sbírka povídek Zdeňka Svěráka moc líbila. Povídky, i když jsou dle autora fiktivní, dělají dojem, že jsou ze skutečného života – určitě z něj však čerpají – to mi nikdo nevymluví. Jsou čtivé, hravé, milé a každým coulem české. Už nevím, jaká další slova chvály si mám vymyslet, a tak řeknu jenom jedno – doporučuji!

Hodnocení: 100 %