RECENZE: Papírové panenky

Příběh

Papírové panenky je poměrně útloučká knížečka, což jistě ocení zejména ti, co se pohybují hromadnou dopravou, od nakladatelství Domino. Ač se kniha na první pohled může jevit jako celkem průměrný thriller, její konec je naprosto odzbrojující!

Hlavní zápletka se točí okolo tří spolubydlících, samotářské spisovatelky Beatrice, ne příliš úspěšné novinářky Kerri a věčně deprimovaného pouličního umělce Mika. Každý z nich si žije svým vlastním životem. Jejich každodenní počínání sledují jednotlivé kapitoly, které se poměrně pravidelně střídají ještě s kapitolami věnovanými vrahovi, jenž znenadání zamíchá jejich osudy.

Recenze

Bea, Kerri ani Mike nežijí nijak zajímavé životy, tudíž zprvu se mi o jejich poměrně nudných peripetiích nečetlo nejlépe. Skóre trochu vylepšovaly vrahovy kapitoly, které byly svižné a měly spád. Vrahova motivace byla hned od začátku čtenáři velmi dobře vysvětlená, tudíž vlastně mohl prožívat jeho vraždící výpravy spolu s ním, a dokonce mu i tak trochu fandit. Jak se cesty vraha a tří spolubydlících postupně přibližují, nabývají na obrátkách i ostatní kapitoly a čtenářský zážitek začne konečně nabývat na potřebné intenzitě, která se od tohoto žánru očekává.

Další hodnocení se stává poněkud ošemetným byznysem, protože jakmile bych prozradila konečné rozuzlení, nejspíš bych mohla před svými dveřmi očekávat rozzuřený dav s vidlemi. Konec příběhu totiž povznáší celou knihu na úplně jiný level. Najednou se z průměrné knihy stává přímo časovaná bomba, kterou si po přečtení budete chtít přečíst ještě jednou, abyste si vzhledem k tomu, co už víte, mohli všímat věcí, kterých jste si na první dobrou nevšimli nebo jste je nepovažovali za podstatné.

Mohla bych ale zmínit to, co píše sama autorka ve věnování ještě před tím, než se začtete do příběhu:

Tuto knihu věnuji všem, kteří bojují nebo kdy bojovali s duševní nemocí. Duševní nemocí trpím po celý svůj život. Od deprese a úzkosti až k obsedantně kompulzivní poruše osobnosti, premenstruační dysforické poruše a posttraumatické stresové poruše.

Toto věnování zmiňuji nejen proto, že se mě osobně dotýká, ale především proto, že Emma Pullar patří k těm autorům, kteří ve svých knihách bojují proti stigmatu duševních poruch tím, že o nich píší a dávají světu vědět, že skutečně existují, že je v pořádku je mít, a že život s nimi není vůbec lehký.

Ač je v dnešním světě duševního zdraví poměrně málo, stále kolem něho panuje stigma, které je třeba prolomit tím, že se o něm bude mluvit a psát. Autoři populární kultury jsou přesně ti praví, kteří by se toho měli ujmout. Takže bravo. I díky tomuto tématu u mě knížka nakonec stoupla o trochu výš, než jak bych ji hodnotila na samém začátku, když jsem se do ní začítala.

Hodnocení: