RECENZE: Nikdynoc

Představte si zemi, kde slunce zapadá maximálně jednou za čtyři roky. A aby toho nebylo málo, nejedná se o jedno, ale hned o tři slunce! Zemi, ve které je naprosto nezbytné uctívat Vševidoucího Aa (čili boha Světla) a nezpochybňovat vládní rozhodnutí.

Tak v přesně takovém prostředí se narodila i Mia Corverová. V Republice Itreya, kde heslo “Luminus Invicta” (Nechť světlo zvítězí) znamená takřka vše. Nebýt toho, že byl její otec Darius před zraky měšťanů oběšen za účast v Královské vzpouře, asi by žila šťastně až do smrti. Jenže tento příběh šťastnými konci opovrhuje. A kromě toho Mie v krvi koluje taková dávka touhy po pomstě, že můžeme rovnou zapomenout na nějaký sluncem zalitý příběh…

Po letech učení od starého shahiida Mercuria se útlá, bledá dívka se zubatou ofinou a schopností ovládat stíny vydává na dalekou cestu, aby mohla vstoupit do Rudé církve a učit se od nejlepších vrahů a kapsářů temné řemeslo. Je rozhodnutá pomstít nejen smrt otce, ale celé své rodiny. Možná se ptáte: „Jak mohla taková křehká dívenka překonat moře a útoky písečných krakenů?“ Odpověď je prostá. Mia totiž nikdy není sama. Společnost jí dělá kocour. Jak už ale příběh samotný napovídá, ani ten není zcela obyčejný, ale doslova upředený ze stínů. No a samozřejmě mluví, nutno podotknout, že velice sofistikovaně. A zcela „náhodou“ na své cestě potká pohledného dweymerijce – pokud nepočítáme poněkud nevyvedené tetování přes celý obličej.

“Přetočil se břichem nahoru a zíral na postavu nad sebou se slzami utrpení v očích. Dívka, přesně, jak si myslel. Mléčně bílá pleť, útlé křivky a vykrojené rty. Viděl, jak se z temnoty u jejích nohou zhmotnil nějaký tvar. Tenký jako papír a poloprůsvitný, černý jako smrt. Jeho ocas se jí ovinul kolem kotníku, skoro majetnicky. A i když ta věc neměla oči, věděl, že ho i tak sleduje, uchvácená jako dítě před začátkem loutkového divadla.”

Rudá církev vychovává své stoupence tvrdě, podrobuje je mnohdy smrtelným zkouškám a denně dokazuje, že lidský život má uvnitř církve zcela jinou hodnotu. Z jinak ostřílených a drsných teenagerů se pod vedením mistrů ve smrtelném řemeslu stávají naprosto chladnokrevné bytosti a jejich řady dramaticky řídnou. Křehká spojenectví vznikají a zase zanikají. Také Mia na sobě pozoruje nemálo změn, nicméně nelze jí upřít tu malou trošku dobra, kterou si v sobě uchovává a která občas hraje v její neprospěch. Zda však stane mezi čtyřmi nejlepšími, je ve hvězdách.

Nikdynoc je se svými pěti sty stranami a třemi mapami nejlepším fantasy, po kterém jsem v letošním roce sáhla. Pravděpodobně by mne kniha minula, kdybych si bývala byla nepřečetla první větu prologu, která zněla “Když lidi umírají, často se poserou.” Tím se dostávám k nepopiratelnému faktu, že se rozhodně jedná o čtení pro starší čtenáře, kterým nevadí litry prolité krve, vulgarismy, vypravěčův černý humor, peprné erotické scény a naprostá absence happy endu. Věřte tomu nebo ne, jedná se však o kombinaci opravdu skvělou, jedinečnou a originální. Nikdynoc je bezesporu knihou, která by vašemu čtenářskému oku neměla uniknout.