RECENZE: Než vzpomínky vyblednou

Magické kavárny a zákeřná pravidla

Funiculi funicula je japonská kavárna, ve které je možné cestovat do minulosti či budoucnosti, ovšem za dosti nekompromisních podmínek. Nebudu je vypisovat všechny, jenom vypíchnu dvě nejzákeřnější, které odradí většinu těch, co by se rozhodli cestu podniknout. Vše, co v minulosti uděláte, nebude mít žádný vliv na přítomnost. Nemůžete vůbec nic změnit. Vaše cesta je omezená na dobu, než vystydne šálek kávy. Ano správně, s cestováním časem nejsou žerty.

Máme tu třetí díl souboru povídek, který nás přesouvá z Tokia do horského městečka Hakodate, ve kterém se nachází kavárna Dona dona, a je stejně magická jako Funiculi funicula. I když se jedná již o třetí pokračování, pravidly a logikou se nijak neliší od dílů předchozích. Opět máme tu čest se čtyřmi, navzájem propojenými příběhy, které na sebe časově navazují a dohromady vytváří jeden velký obraz. Čtyři příběhy, jedno poselství.

Když člověk dosáhne nejvyššího cíle svého života a nenalezne nic dalšího, čemu by se měl věnovat, dostane se do stavu naprostého odevzdání...

Piju kávu, cestuji časem a recenzuji

Má poctivost mi velí pozastavit se nad každou povídkou zvlášť, ale poté co jsem vedl dlouhý a obšírný dialog, ehm, sám se sebou, bylo rozhodnuto, že to vezmu všechno jedním vrzem, protože provázanost každého příběhu je tak očividná, že se v podstatě jedná o jeden, který se autor rozhodl rozdělit na čtyři díly. Ačkoliv tedy musím poznamenat, že jsou sepsané tak fikaně, že by se pravděpodobně daly číst i na přeskáčku a pořád by to dávalo smysl.

Když jsem otevřel knížku a vykoukla na mě první povídka, byl jsem zděšený množstvím postav, které byly nekompromisně vrženy do víru dění. Kdo je kdo? Kdo je ten či onen? Nevěděl jsem a zakoušel pocit momentální zmatenosti. Samozřejmě jsem mohl tušit, že to byl autorův záměr. Tak jako pokaždé, postav bylo sice požehnaně, ale každá má své místo, a jak jsem se probojovával povídkami vpřed, jedna po druhé ke mně promlouvala, abych měl šanci každou postupně poznat. To se podařilo a mé zmatení bylo ta tam.

Měla pocit, že se nevlní prostor kolem ní, ale ona sama. Její tělo splynulo s proužkem páry stoupajícím z kávy a i ona začala stoupat...

Slova naplněná emocemi

Vyhnout se slzám a dojetí nebylo možné, tlak byl až příliš vysoký. Je opět cítit, že autor zná citlivá místa a moc dobře ví, jak zasáhnout cíl a vyloudit z vás emoční reakci. Můžete se bránit, jak chcete, ale váš štít beztak nebude dost odolný. Lidé dělají chyby a činí hloupá rozhodnutí, den co den konají jeden přešlap, za druhým a přesně o tom jsou příběhy z kavárny Dona dona. Cestování časem je perlička navíc, která to celé šikovně balí do magického realismu, s japonskou příchutí.

Každý příběh je nádherně konzistentní, proto si můžu dovolit je hodnotit dohromady. Nevidím totiž mezi nimi kvalitativní výkyvy. Také musím zmínit moc příjemný balanc mezi tragédií a romancí, ale to je zkrátka celý Tošikazu, umí čtenáře pohladit na duši stejně dobře, jako mu zlomit srdce. Tohle je naše třetí setkání a má duše hoří stejným zaujetím jako poprvé. Jestli vás už omrzel Starbucks, Dona dona může být zajímavou alternativou.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 90 %