RECENZE: Neklidné pobřeží

Yeah, this would be a really great place for someone to find a dead body. (Chris Ould)

Faerské neboli „ovčí“ ostrovy jsou záhadné. Nacházejí se mezi Islandem a Norskem, patří Dánsku a do Anglie to mají, co by kamenem dohodil. Není tedy divu, že sami Faeřané si sveřepě stojí za svou vlastní integritou, která má kořeny až někde mezi dávnými Vikingy. Jejich zvláštní povaha, sychravé a větrné klima, spolu s nevyhnutelně divokým severním Atlantským oceánem - to vše dohromady vytváří ideální kulisy pro dějiště nějakého mysteriózního dramatu, pokud možno s psychologickými prvky a kriminální zápletkou. Britský autor Chris Ould toho využil do puntíku.

Neklidné pobřeží je prvním dílem trilogie příběhů z těchto ostrovů, s detektivem Janem Reynou v hlavní roli. Je se tedy opravdu na co těšit.

Člověk tu měl pocit, jako by se ocitl vysoko v horách. Nízká a šedivá oblačnost se sem tam protrhla a na mokrém asfaltu parkoviště se zatřpytily sluneční paprsky. Vzduch byl svěží, dokonce chladný v porovnání s nezvykle teplým zářím, které zažívala Anglie, a silný vítr proháněl po obloze mraky převalující se přes zaoblené vrcholky kopců a údolí. Okolní krajina byla hnědozelená a holá, beze stromů, a na několika místech se rýsovaly černé kusy skal připomínající dlouho pohřebené kosti hor, jež postupně odhaluje eroze. Ten pocit dobře znal.

Příběh

Jan Reyna se na Faerských ostrovech narodil. Nepobyl tam však dlouho, jeho matka Lydie ho odvezla pryč, když mu byly teprve tři roky. Krátce na to zemřela a Jan se dostal do Anglie ke své tetě Ketty. Co se tenkrát vlastně stalo? Tuhle otázku si Jan Reyna pokládá snad celý život, až jednoho dne dostane zprávu, že jeho otec umírá… Jan se rozjede na Faerské ostrovy, přestože si nemyslel, že se tam ještě někdy podívá. Faersky neumí, svého otce viděl jen jednou v životě a neví co ho čeká. Naděje, že konečně najde svou ztracenou minulost, mu však dodává odvahu.

Stál jsem zády proti větru, který bral zátoku útokem. Jednolitou masu okolních hor narušovala jen úzká roklina mezi skalními stěnami, které se tyčily tak vysoko, až jsem měl dojem, že jsme na dně propasti, a ne na úrovni moře.

Jan zjistí, že jeho otec je velmi bohatý člověk a také se dozví, že okolnosti jeho vážného zranění jsou natolik podezřelé, že se případu musela ujmout místní policie. I Jan Reyna je policista, pracuje v Londýně na oddělení vražd, nikoho tedy nepřekvapí, že se zapojí do vyšetřování. S Hjaltim Hentzem, detektivem policejního oddělení Faerských ostrovů, si skvěle porozumí a dobře se doplňují, jenže – jsou tu ještě Janovi nevlastní bratři – Magnus a Kristian – a ti věc poněkud komplikují.

Tajemství, jimiž jsou oba – každý jinak – zahaleni, vnesou do případu něco, co Reynův úhel pohledu zcela změní a posléze i Hentzeův. Nová fakta, a k tomu uzavřená povaha místních Faeřanů, vše hodně zamotají a déšť a vítr bičující útesy na pobřeží, kde se navíc najde mrtvé tělo mladého chlapce, úsilí obou detektivů ještě ztíží.

Ještěže zde Reyna nachází i nějakou tu spřízněnou duši - a jednou z nich je psycholožka Frída. V ledasčem mu pomůže, ale v rozkrytí Janova vlastního tajemství pravděpodobně ne… A pokud přece jenom ano, jaké to bude mít důsledky?

Na to se musíte zeptat samotného autora a věřit, že vám to svým poklidným a velmi vyzrálým stylem prozradí. Já mohu jen říci, že něco zůstane otevřené, a že vám nechá ještě prostor k přemýšlení. Mezitím si užijete perfektní detektivku, která by se s přehledem dala nazvat klasickou, pokud by se neodehrávala právě na Faerských ostrovech.

Verdikt

Už sám název Neklidné pobřeží naprosto přesně vystihuje nejenom příběh, ale i můj celkový dojem z této knihy. Krásně jsem si ji vychutnala, a v těch vzácných chvílích, kdy jsem si občas s úlevou uvědomila, že nejsem tam, ale v teple svého domova, zvláště.

Voda omývala pruh šedočerného písku, na kterém jsem stál, ale nedokázal jsem odhadnout, jak hluboká je dál; možná byla tak mělká, že bych ji dokázal přebrodit, možná se pod její hladinou ukrývaly zrádné příkopy. A tahle nejistota jen podtrhovala zlověstnost celého místa. Alespoň mě zlověstné připadalo. Měl jsem pocit, jako by to byla past – past na vzduch, na vodu i prostor. A na mrtvá těla. Jako bychom se ocitli napůl cesty do podsvětí.

Chris Ould Faerské ostrovy a vše co k nim patří dobře zná, to je vidět, přesto žije (ani se mu nedivím) v anglickém hrabství Dorset. A hádejte, co tam na zahradě chová? Ano, jsou to ovce! Že by nostalgie? Nebo inspirace? Každopádně, další dva díly Ouldovy „Trilogie z Faerských ostrovů“ vám napoví a já jenom doufám, že jejich české překlady jsou už „za dveřmi“.