RECENZE: Klub monster – Lze změnit naši podstatu?

Cítila tlukot jejího srdce a vnímala, že bije stejně jako její, skoro jako by měly jedno dohromady a jejich těla se propletla; těla plná jizev a neúplných vzpomínek..

Sestry tehdy i teď

Psal se rok 1978 a já se seznámil s dívkou jménem Violet, která se mi rozhodla vyprávět svůj příběh. Se sílícím znepokojením jsem poslouchal vyprávění o psychiatrické léčebně, vedle které Via bydlela se svým malým bráškou Erikem. Tragédie je připravila o rodiče, ale všechno bylo v pořádku, protože babička se o ně postarala. Děsil mě ale jejich koníček. Sourozenci si totiž založili klub monster a aniž by to tušili, několik monster měli v mnohem větší blízkosti, než by mohlo být příjemné.

O čtyři desítky let později se mé starší já potkalo s Lizzy, s postarší ženou, která věnovala svůj život lovu monster. Jezdila totiž křížem krážem Spojenými státy a vynášela na světlo příběhy lidí, kteří se setkali se zrůdami či podivnými tvory. Někdy ale něco hledáte tak úporně, až to konečně najdete, a v tu chvíli začnete litovat, že jste s tím vůbec začali. Lizzy čeká děsivá srážka s vlastní minulostí, která ji bude dozajista bolet.

Možná že to, čemu věříme, se nám pak jeví jako skutečné. A možná, že když tomu věříme dostatečně hodně, tak pak ta monstra vlastně i vyvoláme. Ale sama nevím...

Klub monster

Monstrózní recenze

Začněme obálkou a žánrovým zařazením. I když anotace knihy je zcela korektní a moc pěkně napsaná, kniha samotná je zařazena mezi horory a a z nějakého důvodu se na jejím, jinak nápaditém přebalu, vyskytuje malým písmem nápis duchařský horor, který tam podle mě nemá co dělat a mohl by kde koho zmást. Příběh samotný se pohybuje na pomezí psychologického thrilleru a dramatu, rozhodně se ani v nejmenším nejedná o duchařinu.

Řeknu to zcela otevřeně. Jakmile se někde vyskytují dětští protagonisté a ještě k tomu se pohybují v blízkosti psychiatrické léčebny, jsem jako na trní a podléhám neutuchajícímu pocitu, že se bude jednat o zajímavé čtivo. A vida, on to nebyl jen pocit, ono tak skutečně bylo. I když se autorka nepochlubila žádnou divočinou a jednalo se spíš o komorní dílo, které není tak rozmáchlé, jak by mohl název napovídat. Léčebna jako taková působí spíše jen jako zátiší, kulisy pro budování atmosféry, hlavní pozornost je totiž upřená na velice chytrou Violet, která objevuje svět skrze knihy a oči své babičky, která ve své vnučce vidí více než ona sama.

Půlnoc. Hodina, kdy se probouzejí všechny ty neviditelné věci a vylézají ze svých děr. Pomyslela si, že když napne uši, možná zaslechne vzdálený řev, skřípání zubů nebo praskání větviček...

Závěrečné zamotání hlavy

I když se nejedná o horor, rozhodně se dá bavit o strašidelné atmosféře, tak jak ji vnímají dětské oči. Ve světě dospělých už by to tak nepůsobilo, v tom je to kouzelné. Nejedná se o nic originálního, koneckonců autorka se přiznává k inspiraci velkolepým dílem Frankenstein. Podobností by se našlo více, i s jinými literárními díly, ale konkrétně jmenovat samozřejmě nebudu. I přesto se jednalo o příjemné čtení s poctivě vykreslenými charaktery, které jen tak nevyšumí z čtenářova povědomí.

Na závěr si dovolím malou výtku přetavenou do podobenství výzvy. Jestli při čtení rádi popíjíte vínko, zkuste si při každém použití slova mostrum v knize dát malý doušek. Přeji hezkou párty. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 80 %