RECENZE: Hlubiny města – Co se skrývá pod povrchem?

Autoři

Praha, Brno, Pardubice, Frýdek-Místek, ale i Řím, Krakov, Londýn anebo třeba Lamaris, Limbo či Villanmile. Města, která poznáte úplně jinak, než byste čekali. A to díky autorům, za všechny například Kristýně Sněgoňové, Pavlu Renčínovi , Lukáši Vavrečkovi, Petru Stančíkovi, Janu Štifterovi, Anně Bolavé, kteří svým předchozím dílem záruku určité kvality zcela jistě dávají. Každý jinak a každý svým typickým způsobem.

Povídky

Všechny povídky mají něco do sebe, ale jak už bylo řečeno, každá je jiná, a proto záleží jen a jen na vkusu čtenáře, která se mu bude líbit, a která ne. Mě osobně nejvíce oslovily následující tři:

Poslední brána – Pavel Renčín

Hodně zvláštní a znepokojivá povídka. Vše se odehrává jako ve snu, ale je to opravdu sen? Hlavní hrdina chodí městem, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci, až nakonec projde bránou, která ho svým způsobem osvobodí. Autor mě přivedl k zamyšlení nad tím, jak tenká může být hranice mezi realitou a mystikou. Po přečtení této povídky jsem měla neobvyklý pocit štěstí a smutku zároveň – velmi působivé.

Ulice se zvedaly. Domy vyrůstaly z země jako houby. Koryta řek se propadala a plnila vodou, zatímco se přes ně skláněly mosty. Silnice s rozvíjely jako stuhy a pokrývaly s kůží dlažby. V parcích vyrůstaly pahýly, které postupně rozkládaly pavoučí nohy větví, a ty se vzápětí obsypávaly listovím. Obří neviditelné hodiny se zastavily. Město se probudilo.

Dutý septagon – Petr Stančík

Příběh z Prahy, resp. z jejího podzemí, je rovněž zamyšlení hodný. Pokud v Praze žijete, tak jako já, určitě vás už mnohokrát napadlo, co všechno se asi skrývá pod jejími dlažbami. Tahle povídka může být odpovědí, ale hodně děsivou, to mi věřte. Autor nabízí cestu do tajemného světa pod povrchem komínovými dvířky. Musíte mít ale ten správný klíč – dutý septagon. Možná se vám tam nebude líbit, a přesto se nebudete chtít vrátit. Záhada, že?

Přehoupl jsem nohy přes okraj toho napravo a začal sešlapovat do propasti po rezavých kramlích, zazděných do vnitřní stěny komína. Brzy nás obklopila lepkavá tma, palčivě čpící kouřem.

Hlubiny města

Zavařovačky – Jan Štifter

Tahle povídka patří v souboru sice k těm kratším, současně ale také k těm nejsilnějším. Ostatně ani cesta autem, kterou popisuje, není nejdelší, i když obsahuje mnohem víc než jen ji. Že se ve vzpomínání toho, kdo řídí, na jeho nejbližší, ale i na sebe sama, prolíná přítomnost s minulostí, zjistíte až nakonec, nic to však nemění na tom, o čem vypráví. O rodině, samozřejmě, o té autor vypráví rád, o lásce k ní, i přes její vrtochy a hříchy a o stesku a hledání jejích stop, když už není. Z celého příběhu, který ač působí zcela přirozeně, čiší emoce a lehké, pod kůži zalézající tajemno, což na vás dohromady udělá obrovský dojem. Jan Štifter si zkrátka zachoval svůj obvyklý styl a opět nezklamal.

Šlápnu jemně na plyn a auto se dá do pohybu. O blinkr zavadím, až když vyjíždím z parkovacího místa, ale stejně za mnou nikdo nejede. Je hodina před půlnocí, pod lampami drobně mrholí, občas zavrže stěrač. Babička si odkašle a děda řekne, ať zavřu okýnko, ať tu v autě ještě nenastydneme.

Z ostatních povídek na mě některé zapůsobily více, některé méně. Více asi Vlčice od Lukáše Vavrečky, odehrávající se v historií prosáklém městě Řím, Rutina od Martina Paytoka, která je vlastně takovou drsnou tajuplnou detektivkou a Zakantum od Veroniky Fiedlerové, díky které se přenesete do minulosti na ostrov, jemuž vládne…kdo vlastně?

Závěr

Jako bonus najdete u každé povídky něco jako krátkou anotaci či názor jednoho z ostatních autorů povídek a mapku místa, kde se příběh odehrává. Zajímavá je rovněž Předmluva slavného britského autora městských fantasy, Bena Aaronovitche, a Slovo závěrem od pořadatelů antologie Lukáše Vavrečky a Kristýny Sněgoňové, od nichž se dozvíte, jak to všechno vzniklo a proč.

Knížka má lákavou obálku Lukáše Tumy s ilustrací Lenky Tarwari Jandové a celkem víc než 465 stran. Vsadím se, že se této krásné bichličky, nejen kvůli jejímu obsahu, nebudete chtít nikdy zbavit a rádi si ji uložíte na čestné místo ve své knihovně. A vůbec bych se nedivila, kdybyste se k ní ještě někdy vrátili, třeba až se ve vašem městě jednou doopravdy stane něco z toho, o čem vypráví…