RECENZE: Doufejme v to nejlepší

Doufejme v to nejlepší je prvním a zároveň autobiografickým dílem švédské autorky Caroliny Setterwallové (1978). Carolina najde jedno ráno svého přítele Aksela mrtvého, a tak zůstává sama jen se svým malým osmiměsíčním synem Ivanem. Carolinu v knize pozorujeme zhruba deset let jejího života, v různých etapách a různých obdobích, které ho provází, a vedle zoufalství, strachu a sebelítosti, zde najdeme i lásku, radost a odvahu. Sledujeme nejen to, jak se Carolina s Akselovou smrtí vyrovnává, ale nalezneme tu také rovinu, v níž zjišťujeme, jak se vlastně se tito dva poznali a jaký byl Caroliny život před Akselovou smrtí.

Carolina je už od začátku ve vztahu s Akselem tou dominantnější osobou a často dělá velká rozhodnutí za ně oba, a to i přesto, že si není jistá, jestli je i Aksel připravený. To vede k pocitu, že každý z nich má ve vztahu jiné tempo. Aksel je spíše tichý a od začátku je pro Carolinu záhadou. Carolina je živá, často až zbrklá, nechce o nic přijít a to, co chce, si většinou prosadí. Aksel oproti ní, jež chce ve vztahu rychle postupovat, má rád jistotu, svůj klid a nerad opouští věci, na které je zvyklý.

Po Akselově smrti se Carolina snaží být co nejsilnější a během knihy nám ukazuje svou velmi pevnou vůli. Se svou ztrátou se snaží vyrovnat, jak nejlépe umí a umožnit, tak jejich malému synkovi co nejnormálnější a nejspokojenější dětství.

Doufejme v to nejlepší je další knihou s úžasnou obálkou, už jen kvůli ní je nutnost mít knihu ve své knihovně. Kapitoly jsou velmi krátké a především ze začátku se tu střídají různé časové roviny. Mně styl autorčina psaní velmi vyhovoval a čtení mě bavilo. Kniha je napsána du-formou (ve 2. osobě jednotného čísla), se kterou jsem se setkala jen párkrát. Do příběhu se tato forma ovšem skvěle hodila a já žádné potíže při čtení neměla. Další zajímavostí, je uvedení jen tří jmen do textu celého příběhu – Carolina, Aksel a Ivan. Ostatní, ať už jde o kamarády či příbuzné jsou napsáni v jakém stavu s nimi Carolina je (např. tvoji rodiče) nebo jsou nahrazeni ukazovacími zájmeny (např. on).

Příběh zpracovává vážné téma a rozhodně to není lehké nebo oddychové čtení, najdete tu totiž i nejtajnější autorčiny myšlenky a celá kniha tak působí neskutečně odvážně. Najde se v ní určitě každý, kdo si prošel ztrátou někoho blízkého. Přes to, že jsem se řadou rozhodnutí Caroliny nesouhlasila, je těžké soudit, jak bych se v její situaci zachovala já. Díky knize jsem si uvědomila, co všechno se v životě může pokazit a jak je pro nás důležité být šťastní s tím, co máme, protože i o věci, které bereme jako samozřejmost, můžeme snadno přijít. Autorku obdivuji za to, že dokázala napsat, tak upřímnou knihu na téma, nad nímž by se měl každý zamyslet a o kterém je důležité mluvit.

Knihu bych doporučila úplně všem. Ať už lidem, kteří se právě vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého a chtějí vědět, že v tom nejsou sami, i těm, kteří si už něčím takovým prošli a chtějí vidět pohled někoho jiného na podobnou situaci, ale vlastně i všem ostatním, protože si po dočtení uvědomí, co všechno mají a za co mohou být vděční.