RECENZE: Doufejme v to nejlepší

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

RECENZE: Doufejme v to nejlepší - titulní obrázek

Smrt životního partnera je téma, o kterém se v beletrii příliš nepíše. Není to lehké a mnozí z nás mají strach po takovém čtivu sáhnout. Naše redaktorka však sebrala odvahu a nelitovala ani chviličku.

Doufejme v to nejlepší je prvním a zároveň autobiografickým dílem švédské autorky Caroliny Setterwallové (1978). Carolina najde jedno ráno svého přítele Aksela mrtvého, a tak zůstává sama jen se svým malým osmiměsíčním synem Ivanem. Carolinu v knize pozorujeme zhruba deset let jejího života, v různých etapách a různých obdobích, které ho provází, a vedle zoufalství, strachu a sebelítosti, zde najdeme i lásku, radost a odvahu. Sledujeme nejen to, jak se Carolina s Akselovou smrtí vyrovnává, ale nalezneme tu také rovinu, v níž zjišťujeme, jak se vlastně se tito dva poznali a jaký byl Caroliny život před Akselovou smrtí.

  • Doufejme v to nejlepší

    Když mu naposledy přeje dobrou noc, netuší, že je to naposledy. Nejspíš by do svých slov vložila víc energie. Ani on ji nezastaví, když ji vidí odcházet. Místo toho upřeně sleduje obrazovku počítače.…

    330 s DPH

    Skladem

    Četl(a) jsem

 

Carolina je už od začátku ve vztahu s Akselem tou dominantnější osobou a často dělá velká rozhodnutí za ně oba, a to i přesto, že si není jistá, jestli je i Aksel připravený. To vede k pocitu, že každý z nich má ve vztahu jiné tempo. Aksel je spíše tichý a od začátku je pro Carolinu záhadou. Carolina je živá, často až zbrklá, nechce o nic přijít a to, co chce, si většinou prosadí. Aksel oproti ní, jež chce ve vztahu rychle postupovat, má rád jistotu, svůj klid a nerad opouští věci, na které je zvyklý.

Po Akselově smrti se Carolina snaží být co nejsilnější a během knihy nám ukazuje svou velmi pevnou vůli. Se svou ztrátou se snaží vyrovnat, jak nejlépe umí a umožnit, tak jejich malému synkovi co nejnormálnější a nejspokojenější dětství.

Doufejme v to nejlepší je další knihou s úžasnou obálkou, už jen kvůli ní je nutnost mít knihu ve své knihovně. Kapitoly jsou velmi krátké a především ze začátku se tu střídají různé časové roviny. Mně styl autorčina psaní velmi vyhovoval a čtení mě bavilo. Kniha je napsána du-formou (ve 2. osobě jednotného čísla), se kterou jsem se setkala jen párkrát. Do příběhu se tato forma ovšem skvěle hodila a já žádné potíže při čtení neměla. Další zajímavostí, je uvedení jen tří jmen do textu celého příběhu – Carolina, Aksel a Ivan. Ostatní, ať už jde o kamarády či příbuzné jsou napsáni v jakém stavu s nimi Carolina je (např. tvoji rodiče) nebo jsou nahrazeni ukazovacími zájmeny (např. on).

Příběh zpracovává vážné téma a rozhodně to není lehké nebo oddychové čtení, najdete tu totiž i nejtajnější autorčiny myšlenky a celá kniha tak působí neskutečně odvážně. Najde se v ní určitě každý, kdo si prošel ztrátou někoho blízkého. Přes to, že jsem se řadou rozhodnutí Caroliny nesouhlasila, je těžké soudit, jak bych se v její situaci zachovala já. Díky knize jsem si uvědomila, co všechno se v životě může pokazit a jak je pro nás důležité být šťastní s tím, co máme, protože i o věci, které bereme jako samozřejmost, můžeme snadno přijít. Autorku obdivuji za to, že dokázala napsat, tak upřímnou knihu na téma, nad nímž by se měl každý zamyslet a o kterém je důležité mluvit.

Knihu bych doporučila úplně všem. Ať už lidem, kteří se právě vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého a chtějí vědět, že v tom nejsou sami, i těm, kteří si už něčím takovým prošli a chtějí vidět pohled někoho jiného na podobnou situaci, ale vlastně i všem ostatním, protože si po dočtení uvědomí, co všechno mají a za co mohou být vděční.

75% Lucie Ďorďová 30. září 2019

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet