RECENZE: Černé slzy

Každý den života je jako kapitola románu. A kdyby to bylo možné, tuto kapitolu bych škrtla. Ale možné to nebylo, protože už byla napsána a zakomponována do příběhu...

Dva příběhy za cenu jednoho

Za svoji bystrost bych sice nedal ruku do ohně, ale nemohu se ubránit překvapení z toho, že kniha obsahuje dvě na sobě nezávislé povídky z pražského prostředí, ačkoliv anotace na mě působí dojmem, že mezi stránkami tohoto titulu se skrývá jen jeden příběh. Není to jen překvapivé, navíc to skrývá i jistou dávku ironie, ale o tom až později, nyní se pojďme podívat o čem to vlastně celé je.

První povídka nese název celé knihy (Černé slzy), a dozvíte se ho nejdřív z přebalu, a poté ještě z prvních tří stránek napsaný odlišnou grafikou. Ano, jistota je jistota. Představte si, že přijdete domu po náročném dni, ale v dobré náladě, a místo teplé večeře se dočkáte rány do hlavy a odporoučíte se do bezvědomí. Když se vzbudíte po pár hodinách z neplánovaného spánku, zjistíte, že jediné co se ztratilo byl nenápadný obraz, který jste nedávno pořídili za pár korun. Co byste dělali? Náš hrdina David v tom má jasno, ihned začne pátrat po historii obrazu, a to co zjistí, ho zavede až do doby nacistické okupace.

Mnou nečekaná povídka Šedá zóna zavede čtenáře k nešťastné a rozvedené Anně, která neví co se životem, alespoň do té doby, než narazí na svého kamaráda z dětství, Filipa, který jí nabídne místo asistentky ve své soukromé, detektivní, kanceláři. Společně začínají pátrat po ztracené dceři jednoho bohatého podnikatele, který se tváří jako milius, ale ve skutečnosti skrývá temnou minulost.

Ale něco se mělo změnit. A přišlo to za deštivého odpoledne. Byl to jeden z posledních dešťů před příchodem opravdové bílé zimy. Tma vítězila nad světlem a ranní mrazíky braly lidem dech...

Detektivní práce recenzenta

Mohla to být poněkud kratší, neveselá, recenze bez jiskry v oku a lehkým brbláním, namísto nadšení. Nyní se dostávám k již zmiňované ironii. První povídka mě zaujala. Náběh na noir detektivku v podobě ironizující hlavní postavy, která se snaží přijít záhadě na kloub a po cestě schytá pár kopanců, na které odpovídá uštěpačnými poznámkami. Kouzlo se ale najednou začne rozplývat, záhada se rychle stane vyřešenou a já mám pocit, že mi kniha už nemá co nabídnout, a to přesto, že ještě nejsem ani v polovině. Ironie příchazí v oné chvíli, kdy rozečítám druhou povídku a zjišťuji, že je to právě ona, jenž v sobě skrývá onen potenciál staré školy, zmiňovaný v anotaci.

Připadá mi, jako by autorka tvořila Černé slzy na volnoběh, a když začala pracovat na Šedé zóně, vytočila motor do mnohem vyšších otáček. Příběh už není tak přímočarý, hrdinové nepůsobí anonymně a moje chuť pokračovat ve čtení se zněkolikanásobila během okamžiku. To co mi přijde ironické je právě ten fakt, že padlo rozhodnutí zakomponovat do knihy dvě povídky a na odiv vystavit tu slabší z nich. Zajímavé.

Kopanec do břicha mi nasadil na hlasivky tlumič a výkřik se udusil bolestí. Dech se mi na pár vteřin rozsypal do malých drobečků...

Dopátrání se konce

I když jsem nedostal vyloženě českou verzi detektivního románu od Jamese Crumleyho, nemůžu si na výsledek vůbec stěžovat, a to hlavně díky již proklamované Šedé zóně, která si mě dokázala přitáhnout dostatečně pevně na to, abych na knihu vzpomínal se spokojeným úsměvem na tváři. Bohužel není Šedá zóna jedináček a tak musím do celkového hodnocení započítat i jejího, o něco méně povedeného, sourozence. Tak to chodí. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 73 %