Poslední akt lásky... Proč se o takových příbězích nemluví?

„Upřímný, bolestný, povznášející popis rodinné tragédie. Přečtěte si ho.“ skví se na obálce této knihy slova Jojo Moyes. A ještě se zde objevuje slovo „Výjimečné“ – a to je to nejzásadnější. Právě díky této skutečnosti si Poslední akt lásky zaslouží vaši pozornost. A také obdiv. Obdiv neskutečné spisovatelce, která sepsala skutečný příběh o své vlastní rodině a bolesti.

Pro všechny by bylo lepší, kdyby mu – zatímco tam klečela a úpěnlivě prosila o jeho život – přestalo bít srdce, kdyby se vlny a hřebeny na monitorech změnily ve vodorovné čáry, kdyby byl prohlášen za mrtvého, kdyby se smířili a vypořádali se smrtí. Bylo by o tolik lepší, kdyby Matty tehdy zemřel.
Modlila se za špatnou věc.
Modlila jsem se za špatnou věc.

Možná, že člověku proletí hlavou myšlenka, proč by měl číst něco, co je neveselé. Knihu, která nejspíš nemůže končit naprostým happyendem. Proč si číst o cizím trápení, když každý z nás jich má víc než dost.

Povím vám, proč jsem se do knihy pustila já a proč takové knihy nikdy předem nezavrhuji. Ale nejdříve vás uvedu do děje. Naprosto okrajově, tak, aby vaše emoce zůstaly klidné.

Pro jistotu opakuji – pokud se pustíte do čtení Posledního aktu lásky, nepředstavujte si, že by se cokoliv z tohoto příběhu mohlo stát vám nebo vašemu blízkému. Naprosto by vás to zničilo.

Cathy vypráví příběh o své rodině. Okouzlující mamince, negramotném tatínkovi, milovaném bratrovi a hospodě, kterou Rentzenbrinkovi vlastní. Cathy má se svým bratrem Mattym nádherný vztah, jejich duševní propojení by jim mohl nejeden závidět. Pracují spolu u rodičů v podniku, užívají života, chodí na večírky... Jednou Cathy odjíždí domů dříve než její bráška, jelikož ten tak brzký odvoz odmítá. Než Cathy doma ulehne, zjistí, že Mattyho před několika chvílemi srazilo auto. Život mu zachránila operace mozku, avšak Matty už nikdy nebude takový, jaký byl dosud. Spoustu let tráví v permanentním vegetativním stavu a všichni Rentzenbrinkovi pomalu chřadnou. Ztratili svého syna a bratra ještě dřív než doopravdy zemřel... Bezstarostnost Cathy mizí, rodiče jsou zničení a čeká je životní volba.

Pokud jen vzdáleně víte, co je to život v permanentním vegetativním stavu, tušíte, jaké rozhodnutí Mattyho rodinu čekalo. A že bylo nevyhnutelné.

Deprese, bolest, utrpení, muka, která Cathy zažívala před i po Mattyho smrti, se snažila zachytit na papír už tisíckrát. Od roku 1990, kdy se autonehoda stala, popsala desítky sešitů. Mnohokrát je vyhodila a začínala psát od začátku.

Zapiš si to, řekla bych jí. Nebudeš chtít - budeš si myslet, že máš každý detail navždy vypálený v mozku. Teď to nevíš, ale zapomeneš to. Zapomeneš, o čem jste mluvili, s kým jste si povídali, jestli jste tancovali. Pár let si budeš pamatovat, co Matty řekl, když odmítl odvoz, uvidíš jeho úšklebek ve chvíli, kdy jsi jeho hezkou tvář naposledy viděla tak živou, ale nakonec zapomeneš.

Zachytit tragédii, která se jí stala, dlouho nedokázala. Stejně jako nebyla schopna se pohnout ve svém osobním životě. Cathy cosi vracelo stále zpátky, i když chtěla jít vpřed. Tou odstředivou silou nebyl jen zármutek a stesk, byla jí i neschopnost odpustit sama sobě. Odpustit si všechny myšlenky, které se jí celé roky honily hlavou. Odpustit si, že jsou chvíle, kdy se cítí šťastná. Odpustit si, že jsou chvíle, kdy se cítí nešťastná.

Cathy si prošla peklem a celé ho zdokumentovala v této knize, která poprvé vyšla v roce 2015.

Vracíme se k otázce, proč by se člověk měl chovat tak masochisticky ke svým emocím a nořit se do smutného příběhu.

Chci vám říct, že já tu odpověď neznám. Tyto knihy však ve svém životě ze zvláštního důvodu vítám.

Nepopsatelně si vážím Cathy Rentzenbrinkové, která sepsala svůj příběh zabývající se nepředstavitelně těžkým tématem. Až poté, co se s případem lidí v permanentní vegetativním stavu seznámila, zjistila, kolik pacientů se v něm nachází. Sepsáním příběhu tak pomohla tisícům příbuzných pacientů, kteří se ocitli v podobné situaci jako Cathy a nevědí, jak se mají citit, jak bojovat se svým nitrem. Nic pro ně nemůže být více utěšující než zjištění, že existují lidé se stejnou zkušeností a stejnými pocity.

Oceňuji odvahu, kterou Cathy musela najít, aby mohla všechny své zážitky, zkušenosti, dojmy a emoce promítnout do tohoto vyprávění. Oceňuji, že mi umožnila připomenout si, jak úžasný život mám. Oceňuji, že díky ní množství lidí nalezlo sílu, kterou Cathy v životě tolikrát postrádala.

Žádná kniha vám nedá tolik, jako ta, která obsahuje pravdivý příběh. Žádná.