Nejznámější romantická báseň Havran je překladatelským oříškem

Nejznámější báseň romantismu

Když se řekne Edgar Allan Poe, každý z nás si jistě vybaví právě jeho slavné dílo Havran. Už jsem o něm hodně slyšela, dokonce mám originál ve své čtečce, ale k Poeově poezii a jejím překladům jsem se zatím nedostala. Až teď se mi to konečně podařilo a já si mohla vychutnat obvyklá témata skrytá za neobvykle psanými řádky.

Havran patří mezi nejznámější básně všech dob a není divu, protože je jedním z nejvýznamnějších děl romantismu. Vypráví o tajuplné návštěvě černého posla smutku u muže, který se zmítá v zoufalství po ztrátě své nejmilovanější. Jejich ponurý dialog postupně zesiluje vypravěčovu beznaděj...

„Bylo jednou v půlnoc charou. Nad knihou jsem dumal starou, plnou bájí dávný časů. Znaven byl jsem, sláb a chor. Jak jsem klímal, skoro dřímal, klepání jsem jakés vnímal, kliku světnice kdos jímal, jak by stál tam u závor.“ (úryvek z knihy)

Nikdy víc

Ústřední postavou básně je vypravěč, který uprostřed noci sedí ve své komnatě, bádá nad starými spisy a vzpomíná na svou lásku Lenoru. Když se ozve klepání, dostane strach, ale pak se vzmuží a pátrá po narušiteli svého žalostného ticha. Není jím však člověk, ale havran ťukající na okno, který vletí do místnosti a usadí se na bustě Pallas Athény. Vypravěč mu žertem pokládá otázky, na které havran odpovídá pouze jedním slovem – „nevermore“ („nikdy víc“).

Ačkoli vypravěč tuší, že havran pouze opakuje naučené slovo, začne se ho úmyslně ptát na svou mrtvou milou. S každou další odpovědí se stává rozčílenějším a zoufalejším a prosí opeřence, aby zmizel spolu s jeho žalem a už se nevracel. Havran zopakuje svou obvyklou průpovídku a zasadí tak vypravěčově duši poslední ránu, ze které se již nevzpamatuje.

Nešťastnou lásku si za námět vybral Poe záměrně, protože chtěl zpracovat takové téma, které nejvíce zapadá do představ romantismu. Havran zde funguje jako symbol smrti, výborně doplňuje temné prostředí a zároveň svou přítomností dodává básni více epický rozměr.

Havranova zvuková dokonalost

Umělecká síla Havrana přivádí k vytržení stále nové generace básníků, kteří se svými překlady znovu a nově pokoušejí přiblížit k zvukové dokonalosti Poeova textu. Do češtiny bylo dílo poprvé přeloženo roku 1869 Vratislavem Šemberou, mezi známé překladatele patří například Jaroslav Vrchlický, Augustin Eugen Mužík, Karel Dostál Lutinov a dnes velmi vyhledávaný překlad Vítězslava Nezvala.

Přeložených verzí je však o mnoho víc, každý překladatel dává Havranovi nádech něčeho nového a přitom se snaží zachovat jeho původní dokonalost. Báseň se totiž považuje za jeden z největších problémů translatologie. Některé z překladů v porovnání s originálním nabízí toto vydání od nakladatelství Omega.

Je těžké recenzovat staré básnické dílo, které má mnoho kvalit a předností a které každý ocení jinak. Já Poea oceňuji a obdivuji, podařilo se mu stvořit něco opravdu výjimečného. Báseň jsem samozřejmě četla nejprve v angličtině (ne, že by to místy nebylo dost obtížné, v básni je mnoho starých tvarů a obtížnější jazykové výrazy, avšak nakonec jsem si s tím nějak poradila), a pak porovnávala verze otištěné v knize.

Poeta Poe

Překlad Vrchlického je působivý a tak nějak jednoduchý a čtivý, avšak mně nejvíc učaroval a připadal mi svým rýmovým schématem nejlepší překlad od Karla Dostála Lutinova. Příjemná verze byla i ta od Augustina Eugena Mužíka. Naopak první překlad díla od Šembery se mi nelíbil, ale to je nejspíš věc vkusu.

V knize, jejíž název je „Havran a jiné básně“ jsou přirozeně k přečtení i další Poeovy poetické kousky, celkem jich je dvaatřicet. V nich nejčastěji básní o ženách, lásce nebo světě a jeho součástech. Většina z této poezie není moc veselá a optimisticky laděná, ale překlady Vrchlického mají své kouzlo.

Nestydím se prohlásit, že několik básní jsem nepochopila nebo si jejich významem nejsem úplně jistá. Mezi ty, které se mi velmi líbily a obsahem svých veršů mne zaujaly, patří například Země víl, Jezero a Zem snů. Tuto sbírku básní, které vévodí slavný Havran, bych ráda všem vřele doporučila. Nejenže je to klasika a do čtenářského deníku nepochybně patří, ale dozajista vás když už ne Poeův styl, tak jeho nápady a náměty, zaujmou.