Národní opruzení 2 aneb Historie může být i zábavná | RECENZE

Uběhlo mnoho let od prvního románu. Havlíček je i s rodinou v Brixenu, Johanka přišla o smysl života, Tyl se snaží zuby nehty uživit rodinu a všechny včetně Boženy, Žofky a Jana sužuje nejen neštěstí, ale i temné noční můry. Může za to prokletí, kterým je začarovala Josefína Lannová, nebo je jen v životě provází smůla?

Z nějakého důvodu jsem před čtením byla skeptická. Myslím, že to bylo tím, že detektivní linka minulého dílu byla tím hlavním, co mě drželo při čtení, a nyní jsem se bála, jestli mě kniha vůbec zaujme. Nebudu lhát, děj tohoto dílu je mnohem temnější, depresivnější, ale zato je celý příběh o dost lépe napsaný. Celý jej jako nitka prostupuje téma smíření se smrtí. Téměř každá z postav se musí potýkat s nešťastným a předčasným odchodem někoho blízkého a zároveň s pocity vlastní možné, hrozící či nevyhnutelné smrti.

Lehce se pak příběh dotýká děje minulé knihy, jež skončila tak trochu otevřeně. To se ovšem nedá říct o tomto díle, jehož závěr byl velmi překvapivý, ale ne zrovna uzavřený. (Že by se chystal další?)

Jak už jsem zmiňovala, v minulém díle se mi nejvíc líbila detektivní zápletka, zbytek tolik ne. Tentokrát tam vysloveně detektivní dějová linka nebyla, ale i přesto mě příběh bavil víceméně celou dobu. Připisuji to jak velmi patrnému vzestupu v autorčině spisovatelském umu, tak i zajímavému tématu, které se zuby nehty nesnaží být vtipné (ale zároveň často je).

Pořád si stojím za tím, že romantický vztah mezi Boženou a Karlem mi úplně nesedí, nepřijde mi vůbec uvěřitelný, nedokážu se do něj vcítit. Zato láskyplné napětí mezi Janem a Johanou jsem cítila dost výrazně.

Jan je v Národním opruzení 2 obecně asi nejlepší postava. Je akční, táhne celý děj dopředu, být v jeho hlavě je zábavné a zajímavé. Naopak Božena mi byla už vysloveně protivná, melodramatická a hrozně špatně se mi s ní soucítilo. Nezvládla jsem to ani u smrtelné postele jejího syna, i když za to asi částečně mohla určitě absurdita celé situace s přihlížejícími čumily.

Čeho jsem si všimla, a nevím, jestli to bylo i v předchozím díle, autorka skáče z perspektivy jedné postavy k jiné celkem automaticky, a i v průběhu jedné kapitoly. Věřím, že někomu by to teoreticky mohlo způsobovat problémy s orientací v textu, ale já nic takového nepociťovala.

Závěrem mám, stejně jako u prvního dílu, potřebu pochválit skvělé splynutí faktů a fikce. Člověka jako jsem já může úplně pohodlné hřát představa, že to tak mohlo být, protože průběh dějin zůstává prakticky nedotčen.