Česko-americký anglicky píšící autor Jaroslav Kalfař byl spolu se svým dílem Kosmonaut z Čech objevem roku 2017. Začtěte se do rozhovoru s tímto skvělým spisovatelem, jehož odpovědi jsou stejně sympatické, jako jeho úsměv, a zjistěte, co v literární oblasti chystá do budoucna.
Napsal jste román o českém kosmonautovi v angličtině. Přestože jste svůj domov našel v USA, tak jste se do Čech navrátil alespoň literárně. Jaký vztah k této zemi chováte a proč se stala dějištěm Vašeho příběhu?
Nejsem si jistý, jestli jsem svůj domov našel v USA – moje rodina stále bydlí v Česku, čeština je můj rodný jazyk, a považuji se hlavně za Čecha. Takže Česká republika je můj první domov a USA je můj druhý domov. Ale vzhledem k tomu, že jsem se z různých důvodů nemohl do toho prvního domova dlouhodobě vrátit, začal jsem neustále přemýšlet o tom, co ten domov je, co pro člověka znamená. To mne vedlo k tomu, že jsem chtěl první knihu napsat o té zemi, která mi chyběla, která byla a je tou nejdůležitější součástí mé identity, i když jsem od ní byl tak dlouho pryč. O tom, že můj první román bude o Česku, jsem nikdy nepochyboval – a když se zrodila postava astronauta, který musí domov opustit a vydat se do neznáma, věděl jsem, že jsem našel ten perfektní způsob, jak zkoumat témata osamělosti, nacionalismu a české historie, která tak unikátně symbolizuje problémy lidstva ve 20. století.
Zároveň se věnujete postkomunistické době a vyrovnání se s tím, co obnášela. Proč jste volil právě tuto tematiku a jakého přijetí se dočkala v USA? Je to pro ně v mnohém neznámá část dějin?
Chtěl jsem studovat vliv historie na Jakubovu rodinu a jak rychle se změny v politických systémech podepíšou na jednotlivých životech. I když Kosmonaut z Čech je více kniha o možnostech budoucnosti pro naši zemi (ale také jakoukoliv jinou malou zemi ve světě – jedním z hlavních cílů mé knihy bylo zamyšlení nad tím, že každá jednotlivá země na světě má složitou historii, složité mezilidské vztahy a složité problémy – všichni sledujeme s napětím Ameriku, Čínu i Rusko, ale mezitím i konflikt v Jemenu vážně ovlivňuje celou zeměkouli), k tomu, abych o budoucnosti mohl přemýšlet jsem musel probádat ty ošklivější části naší minulosti. A v těch komunistických letech je těchto částí hodně. V USA o této tematice vědí právě kvůli našim spisovatelům a filmovým režisérům, a samozřejmě díky Havlovi. Myslím si, že o tematiku autoritativních politických systémů je zájem pořád velký, protože se k této tematice neustále vracíme. Svět se hrne k demokracii a jakmile se přiblíží k cíli, tak zase uskočí par kroků nazpátek. Polovina Evropy si ten úskok od demokracie zažila na vlastní kůži a v USA je o příběhy z této části historie veliký zájem, možná i pro to, že od demokracie teď také odskakují.
Označil byste svou knihu jako sci-fi? Přestože vykazuje jisté prvky tohoto žánru, nelze říci, že by v ní nedominoval příběh o odcizení dvou lidí.
Kosmonaut z Čech je přibližně 15% sci-fi – matematicky jsem to sám vypočítal! Ale vážně, kniha je hlavně o samotě, o vztahu jednotlivce k zemi, k historii, k minulosti. Je také o ambici, o symbolech, a ano, o odcizení dvou lidí a o tom, jestli jsou lidské vztahy důležitější než velké otázky existence a vesmíru. No a pak na všechno dohlíží obrovský vesmírný pavouk. K čistokrevným prohlášením žánru mám negativní vztah, nudí mě to, a podle toho také píšu.
To je velmi děsivá představa, že Vás někdo opustí, když se nacházíte uprostřed vesmíru. Jak jste k této myšlence došel – vcítil jste se do podobné situace?
Pro mě ta nejděsivější! Proto jsem o Jakubovi musel psát. Námět pro Kosmonauta z Čech ke mně nejdříve přišel jako povídka o astronautovi, který je ve vesmíru sám, myslí si, že ta samota nemůže už být horší, a pak najednou ztratí tu jednu osobu, ke které se chce na Zemi vrátit. Děsivá samota mi najednou připadala tragická a strašně vtipná, takové situaci spisovatel nemůže odolat. Taková normální chvilková samota, kde člověk v pátek zůstane večer doma a pak přemýšlí, co tam ti všichni lidi venku dělají, to je jedna věc, ale vrátit se ze samoty vesmíru do té samoty života na Zemi, kde Jakubova láska je najednou pryč, to je temná existenční samota, které se všichni moc bojíme. Že na konci všeho budeme sami, že nebudeme obklopeni lidmi, kteří nás znají. Jsem přesvědčen, že každý člověk má tento strach zakódovaný do DNA, a proto mě to téma tak fascinovalo.
Neboť nás celým příběhem provází osud Jakuba Procházky, nelze se nezeptat, do jaké míry jste mu propůjčil autobiografické rysy? Bez ohledu na to, jak moc se autor snaží, vždy kousek jeho nebo její osobnosti do hlavní postavy pronikne.
S Jakubem sdílím fascinaci pro vědu, pro vesmír a pro Tatranky. Stejně jako Jakub lásce vůbec nerozumím, ale když miluji, tak naplno. Oba jsme romantici. Stejně jako Jakub mám vysoké ambice a snažím se v životě najit dobrý balanc. Jsem skeptik vůči statním symbolům, nacionalismu, a i tak se považuji za hrdého Čecha a mám tetování českého lva, což je samozřejmě 100% protiklad. Myslím, že to tak na chuť stačí – každá kniha která za něco stojí, je souhrnem fascinací spisovatele a hodně o spisovateli prozradí, tak Kosmonauta nechám, ať mluví za sebe, nebo za mě?
To, že jste vystudoval psaní na Newyorské univerzitě znamená, že jste se chtěl stát spisovatelem? Je v USA možnost se psaním uživit?
Spisovatelem jsem chtěl být od šesti let a veškerá životní rozhodnutí jsem tomu přizpůsobil. Studium na jakékoliv univerzitě samozřejmě spisovatele ze člověka neudělá, zato ale aktivně psát, číst a zajímat se o každý detail lidské povahy to ano, a proto jsem už od mala hltal knihy hlava nehlava a naplnil desítky školních sešitů povídkami. Studium na NYU mi pomohlo tak, že jsem dostal čas a finanční zázemí na to, abych dokončil svůj první román. K tomu, abych napsal Kosmonauta z Čech, jsem se ale propracovával cely život. Ano, v USA je možné se psaním uživit, pokud se kniha dobře prodává. Já mám štěstí, že se kniha dobře usadila v několika zemích. Ale většina amerických spisovatelů má vedlejší práci, nejčastěji výuku na univerzitách. Sám se momentálně poohlížím po místě na dobré univerzitě, protože výuka literatury je má vášeň a rád se potýkám s ostrým intelektem univerzitních studentů. A chci je, samozřejmě, naučit o české literatuře.
V Čechách Vás srovnávali s Kunderou či Škvoreckým. To jsou velké pojmy české i světové literatury. Jsou pro Vás opravdu inspirativními?
Ano! A Hrabal k této svaté trojce také patří. Kundera byl mým obrovským vzorem pro Kosmonauta z Čech, hlavně jeho mix filozofických nápadů, historického kontextu a úžasné prózy. Hrabal a Škvorecký pro mě byli velice důležití, když jsem neměl možnost vrátit se zpět do Čech a začínal cítit, že ztrácím svou tzv. českost, že s časem zapomenu, co to znamená být Čech. Teď tyto pocity považuji za nesmysl, ale v té době mi ten úžasný humor, talent, inteligence a prostě ta českost těchto autorů a jejich knih pomohla cítit se jako doma. Jsou prostě světová literární třída, a jsem rád, že s jejich knihami už dlouho mám důležitý osobní vztah.
Kdo je Váš srdcový autor a ve kterých knihách nalézáte podněty pro psaní? Jste vášnivý čtenář?
Jsem celoživotní vášnivý čtenář, knihy hltám kdekoliv a kdykoliv můžu. Podněty pro své knihy nehledám v ostatních knihách, ale v životě. Nicméně každou knihu, kterou čtu, studuji v zájmu „craftu,“ neboli toho, jak ostatní spisovatelé používají jejich řemeslo, styl, atd. k dosažení jejich cíle. To nezní moc romanticky, ale naštěstí i přes tento profesionální a pro jiné nudný zájem knihy miluji a přinášejí mi obrovskou radost. Tolkien byl můj originální srdcový autor, díky němu jsem se do knih zamiloval hned jako malý. Zmínění čeští autoři – Kundera, Škvorecký, Hrabal – a k nim také Jiří Hájíček, můj nejoblíbenější současný český autor. Momentálně jsou moji oblíbenci Němka Jenny Erpenbeck, dominikánský autor Junot Diaz, Maďar Laszlo Krasznahorkai, Chimamanda Ngozi Adeche, Roberto Bolano. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že jsem se ke knihám dostal skrze sci-fi a fantasy, mám neomezenou vášeň pro tyto knihy, a když jsem v opravdové čtenářské depresi, vracím se k Sapkowskému, Ursule K Le Guin, Lemovi, či Octavii Butler a hned je mi lépe.
Vaše knihy píšete v angličtině. Myslíte, že budete do budoucna schopen své texty přeložit do češtiny sám? Jaký byl průběh přeložení Kosmonauta z Čech? Svěřil jste jej do rukou překladatelů nebo jste byl také korektorem?
Je to velice zajímavá otázka a nejsem si jistý, jak to do budoucna bude. Problém je, že když knihu napíšu v angličtině a pak strávím další rok či dva s korekcemi, jsem připravený vrhnout se hned na příští knihu, která mi už leží v hlavě. Překlad znamená, že se musím zastavit a přepracovat tu samou knihu do jiného jazyka v ten ideální moment, kdy se potřebuji ponořit do nového projektu. Takže teoreticky ano, moc bych chtěl do budoucna své knihy překládat, ale nevím, jestli je to praktické. Možná ale napíšu knihu od začátku do konce originálně v češtině? Možná ne? Neznám nikoho, kdo se s tímto problémem potýká, a tak se s nikým nemohu poradit. Uvidíme. Nicméně paní překladatelku Volhejnovou oslovilo nakladatelství Plus a její překlad Kosmonauta z Čech je úžasný. Když knihu čtu v češtině, opravdu cítím, jako bych ji v češtině originálně napsal, což samozřejmě vypovídá o vysoké kvalitě překladu. Finální korekci jsem odsouhlasil a o změnách jsme se naštěstí moc nehádali.
Můžeme již brzy očekávat novou knihu Jaroslava Kalfaře?
Poslušně hlásím, že ano! S příští knihou jsem ve finále a počítám, že pár měsíců ji budu posílat své agentce. Není tu žádný vesmír, ale kniha je i tak podivná, trochu bláznivá a nemůžu se dočkat, až se dostane ke čtenářům.
