Hra na schovávanou – Anton Brekke a Magnus Torp jsou na stopě šílenému vrahovi | RECENZE

Ačkoli sám nejsem velký čtenář detektivek, mám dojem, že jejich fanoušci nejsou zrovna příznivci velkých změn. Však proč taky měnit něco, co tak dobře funguje. Proto by možná bylo bláhové čekat nějaké velké zvraty nebo příběhové kotrmelce. I když je tedy možné klidně naskočit do rozjetého vlaku a číst rovnou Hru na schovávanou bez znalosti předešlých knih, byla by to škoda. Jednak kvůli tomu, že jsou to prostě skvělé detektivky, jednak proto, že postavy zde prodělávají vývoj, který je radost sledovat. Nedá se tak říct, že by ke změnám nedocházelo. Ale to hlavní, ony archetypy a pomyslné, časem prověřené přísady zůstávají.

Krásně je to znát na ústřední dvojici hrdinů v podobě protřelého, bystrého kriminalisty s prořízlou pusou a mírně sebedestruktivními sklony, Antona, a jeho mladšího kolegy Magnuse. Druhý jmenovaný byl v prvních částech neotrkaným zelenáčem, kterého zkušenější kolega vzal pod svá křídla, zatímco s každou další knihou se mění ve schopného detektiva, na něhož jeho mentor může být právem hrdý. Zmínění protagonisté mezi sebou mají skvělou chemii a záviděníhodné přátelství, jež je už tak nějak středem vyprávění a je výborně popsané. Co se příběhu týče, nyní jako by se v něm odrážela i u nás stále stoupající obliba žánru true crime.

Hra na schovávanou

Vraždy mladých dívek a žen, které Kripos vyšetřuje se totiž až podezřele podobají dřívějšímu řádění sériového vraha, který před nedávnem uprchl na svobodu. Mezi potenciálními podezřelými je jeho přítel z dětství, jenž na něj ani skrze zločiny nezanevřel a stále jej v průběhu let navštěvoval. Nebo podivínský mladý muž, který o vrahovi vydává knihu a rovněž jej považuje za svého přítele. A aby to bylo ještě podivnější, krátce po vydání jeho knihy se objeví první mrtvé tělo. Anton s Magnusem tak před sebou mají spletitý případ, v němž musí přijít na kloub tomu, zda za množícími se zločiny skutečně stojí notoricky známý zločinec, nebo někdo, kdo jeho rukopis více než zdatně napodobuje.

A aby toho nebylo málo, tak i zde máme linku z minulosti, jak už je to u Fjellových knih zvykem. Ta je částečně zasazena do Spojených států. Zde jsme svědky příběhu amerického špiona, který se během mise zamiluje do mladé Norky, odhalí obrovské spiknutí a vše se velice zamotá. To je nám vyprávěno retrospektivně prostřednictvím zpovědi, kdy onen bývalý agent vypráví svůj příběh knězi pár desítek minut předtím, než bude popraven. Jak se celá tato linka váže k vyšetřování v přítomnosti, je otázka, na jejíž odhalení si jako vždy musíme počkat až do samotného závěru. A jako u každé dobré detektivky bude vaše mysl jitřena otázkou „Kdo to tedy udělal?“ A jako vždy (zde mluvím za sebe) se spletete a výsledek bude docela jiný. Jediné překvapivé na něm bude to, že odpověď bude dávat dokonalý smysl.

Verdikt

Po bouřlivém výletu do Las Vegas se Jan-Erik Fjell rozhodl pro poněkud komornější námět, který však opět oplývá neskutečnou čtivostí a brilantně vystavěnou zápletkou. Vedle vražd a klasického vyšetřování dojde i na špionážní linku jako vystřiženou z nějakého amerického akčního thrilleru. Anton Brekke, Magnus Torp a jejich kolegové z Kriposu se pokoušejí nalézt vraha, který své oběti z řad něžného pohlaví vystavuje vždy stejným podmínkám v názvu zmíněné hry, jež však v tomto případě připomíná spíš hru na kočku a myš. Přitom vyšetřovatelé jakoby mimochodem rozplétají nitky minulosti, které se současnými vraždami bezprostředně souvisí. Opět je vše nesmírně zhuštěné a zamotané. To však spisovateli nebrání psát s nebývalou lehkostí, připomínající filmový způsob vyprávění s častými „střihy“ a cliffhangery na konci kapitol. Celý příběh je navíc vystavěn velmi uvěřitelně.

Ačkoli jsem laik, nemám pocit, že by události a nalézání stop byly neuvěřitelné, naopak za ním vždy stojí píle a bystrost detektivů, mnohdy okořeněná patřičnou dávkou štěstí. Anton ani Magnus nejsou žádní Supermani, občas udělají chybu a pomáhá jim jen pečlivost a cit pro detail. V případě Antona je zde i přítomna dějová odbočka, během které má velmi specifické „pánské potíže“ a tráví čas hospitalizovaný v nemocnici, což jen podtrhává jeho lidskost (podobně jako opiové dýchánky jistého Sherlocka Holmese). Autor pak na konci knihy v poděkování uvádí seznam lidí, s nimiž při psaní spolupracoval. A tradičně mezi nimi jsou i kriminalisté a další odborníci, což nasvědčuje tomu, že důležité rešerše za jeho psaním zajisté budou. Jedná se zkrátka o výtečnou detektivku, kterou mohu tradičně s radostí doporučit.