Když se mi dostala tahle malá knížečka do ruky, moc jsem nevěděla, co od ní čekat. Obálka v jasné žluté barvě s tančícím párem evokuje plytkou romanci – nějakou mileneckou zápletku z tanečního parketu.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem si přečetla první řádky, mi bylo jasné, že to bude stát za to. Zamilovaného příběhu se čtenář skutečně dočká, ale především se bude popadat za břicho – tedy alespoň v první polovině knížky.
(…) nebyl to střih mikádo, ale mikádovitý účes na kulaté červené kebuli fešně říznutý pěstěným knírem, a k tomu brýle s tenkými kovovými obroučkami, které mu seděly na podivných uších ve tvaru ocasu hodně velké krevety.
Děj se rozprostírá na 168 stránkách a dává čtenáři možnost zdolat ho během pouhého dne. Příběhem provádí syn jednoho rozšafného manželského páru. Dění kolem sebe popisuje velmi autenticky a bezprostředně, tudíž čtenáře vtáhne do děje.
Postav se zde nevystřídá mnoho. Ústředními hrdiny jsou dva zmiňovaní manželé a jejich potomek, které na potrhlé cestě životem doprovází ještě exotický druh jeřábovitého opeřence. Všichni společně neustále zažívají netradiční chvíle. A když říkám netradiční, myslím tím skutečně bláznivé. Každou noc pořádají bujaré večírky, syna vodí do školy jen na odpoledne a pořád dokola si přehrávají píseň Mr. Bojangles od Niny Simone.
Mister Bojangles vyhrával pořád dokola, určitě ještě nikdy netěšil podobné pomatence, třebaže u nás doma už pár vypatlanců viděl, tady to mělo opravdu grády.
Prsty v tomto rodinném šílenství má především matka, které její protějšek nikdy neříká stejným jménem déle jak 2 dny, takže vlastně nevíme, jak se doopravdy jmenuje. Života si užívá plnými doušky a nenechá se omezovat nějakými pravidly. A to tak důkladně, že si jednoho dne vyjde do obchodudočista nahá, oděná pouze do kouře z cigaret. Její milující manžel nad tím jen mávne rukou a společně se tomu se synem zasmějí.
Každodenním radostem ale učiní přítrž nešťastná událost. Kvůli ní se musí zamyslet, zda je maminka skutečně v pořádku. Zjištění, které vám nechci prozrazovat, obrátí dosud pohádkové soužití naruby.
Problém byl v tom, že úplně ztrácela hlavu. Její viditelná část samozřejmě na ramenou zůstávala dál, ale netušili jsme, kam se poděl ten zbytek. Otcův hlas už ji zklidnit nedokázal.
Čekání na Bojanglese je taková tragikomedie. V jednu chvíli se smějete na celé kolo, ale o pár stran později skoro zatlačujete slzy. Člověk si během čtení začne klást otázky, jestli ten svůj život nebere moc vážně. Opravdu je takové drama, když se mi nepovede večeře? A měla bych se snad kvůli tomu méně usmívat?
U některých pasáží možná budou vstávat vlasy na hlavě maminkám. Jak už jsem nastínila výše, manželský pár není zrovna symbolem příkladné výchovy. Sice se synovi věnují naplno a zahrnují ho láskou, ale nechávají ho ponocovat na bujarých večírkách, sem tam mu dají potáhnout z doutníku nebo usrknout ginu s tonikem a do školy chodí jako do houslí. Berte to ale s nadsázkou.
Knížce uděluji 85 % z toho důvodu, že příběh skončil až moc náhle. Začátek vypadá slibně a je dobře rozpracovaný. V druhé polovině ale přichází zvrat a než se s ním stihnete ztotožnit, čeká vás už jen pár stránek a najednou je konec. Autor mohl tedy závěr o něco lépe rozvinout, popřípadě doplnit vícero úryvků z deníku otce.
