Bussiho záhady stojí za to rozlousknout – recenze knihy Černé lekníny

„Dílo génia ladící k Monetovu mistrovskému kousku… Zkrátka uchvacující.“

  – Daily Express

Francouzský spisovatel a profesor geografie Rouenské univerzitě Michel Bussi (1958), mne příjemně překvapil. Přestože už v loňském roce přišly na český trh jeho dvě knihy – Maminka neříká pravdu a Vážka, román Černé lekníny (Nymphéas noirs), který právě vychází v českém překladu u nakladatelství Motto, je první, který se mi dostal do ruky.

I když jsem věděla, že Michel Bussi je ve Francii jedním z nejoblíbenějších autorů, držitelem mnoha autorských ocenění, včetně těch mezinárodních a jeho knihy byly přeloženy do více než 30 světových jazyků, způsob a styl jeho podání mě svým půvabem téměř zaskočil. A nenechte se mýlit, skutečně zde hovořím o žánru detektivním.

Celým příběhem se totiž nese duch malíře Clauda Moneta a impresionismu vůbec a i když autorovy slovní obraty a nádherná přirovnání vyvolávají příjemný dojem útulnosti, román tím zdaleka nepostrádá napětí. Rozhodně vás neukolébá natolik, abyste přestali vnímat autorovy nápovědy, anebo propásli záhadné okamžiky či si snad dokonce nevšimli slova Leknín, které se v knize objevuje téměř v každém odstavci.

„Lekníny trůní na triumfální ose. Hlavní ose, která jde od Notre-Dame přes Louvre, Tuileries, náměstí Svornosti, Champs-Elysées, Vítězný oblouk, Défence.. Lekníny za zdmi Oranžerie se řadí na tuto osu, která symbolizuje veškeré dějiny Francie, rozkládá se od východu na západ a sleduje běh slunce.“

Celý příběh se odehraje během pouhých 13 dnů v malé francouzské vesničce Giverny, kde ve svém růžovém domě, žil a maloval slavný Claude Monet. Městečko je plné zahrad, kouzelných domků se starými zdmi a romantických zákoutí, které se v jeho díle tak často objevují. Tuto idylku však nečekaně přeruší nález mrtvého těla. Jde o místního očního lékaře, známého svou slabostí pro ženy a Monetovy lekníny.

Kéž by vše bylo tak jednoduché. Mrtvý byl zavražděn, a to ne jen jednou, ale dokonce třikrát! První záhada! A bude jich víc než dost. Přijede ji vyřešit mladý, nově přidělený inspektor se srdcem umělce, Laurenc Serénac. Bude vám svým smyslem pro humor a laskavostí sympatický, ale také vás tak trochu zneklidní lehkost a hravost, s jakou případ řeší. Jako by byl, snad díky širokým znalostem malířství a poezie, až příliš nad věcí. To vše naštěstí vyrovnává jeho bystrost a také jeho snaživý, pragmatický a poněkud konzervativní asistent, detektiv Sylvio Bénavides. Ti dva se úžasně doplňují a společně se jim podaří těch několik zdánlivě různých linií k sobě přiblížit a nakonec spojit.

Všechna tajemství, další vraždy, které přijdou na řadu, zmizení vzácného obrazu Černé lekníny, který Monet namaloval těsně před svou smrtí, i zápletky způsobené mezilidskými vztahy, láskou a vášní, budete rozplétat za doprovodu tří žen. Jedné staré paní, která se stane vdovou a jejíž zlomyslné vyprávění vás bude poněkud mást. V působivém kontrastu pak krásné Stephanie, učitelky středního věku, která vás svou něhou, svěžestí, ale i smutkem až příliš oslní. A nakonec jedenáctileté dívky Fannette, talentované studentky malířství, i s jejími, jak jinak než sobeckými plány a sny. Jsou odlišné, a přesto mají tolik společného. Spojuje je něco tajemného.

Na to, co z toho vzejde a jak se vše vyvine, si procházkou sluncem zalitým francouzským venkovem, plným barev a vůní květin, velmi rádi počkáte – a nebudete tomu chtít uvěřit. K odhalení, ale i pochopení pravdy dojde v posledních třech kapitolách a teprve tam si uvědomíte, že takový konec je vlastně jediný logický…a geniální. Najednou si dáte dohromady všechny indicie, které tak, jak děj graduje, stále houstnou, a jako když otevřete veliké okno a pustíte světlo dovnitř, objevíte skutečnou, minulostí zasaženou přítomnost a tou zase poznamenanou budoucnost.

Všechny postavy románu, včetně všudypřítomného psa Neptuna, z nichž ani jedna není vedlejší, vyvstanou a vy je uvidíte úplně jinak. Spatříte krásu, ale očima impresionisty. Až teprve s odstupem času si uvědomíte celý její efekt. A já si troufám tvrdit, že budete mít chuť si knihu přečíst ještě jednou. „Její porcelánové tváře se zbarvily do růžova, takový odstín mají divoké květy, mramorované rusými skvrnkami. Její lila oči zaplavily místnost.“ „Četla. Víčka jí zamrkala, ústa se chvěla, šíje se nachýlila. Čtoucí žena vždycky probouzela inspektorovu fantazii. Ne, přece si s ním nezahrává! Jak by tohle mohla vědět?“ Michel Bussi napsal psychologický román, napínavý thriller a klasickou detektivku v jednom. Přidal aroma umění a poezie, přírody, trochu geografie a opět ten jemný humor, který mám tak ráda. Promícháním všech přísad tak vzniklo nádherné a originální impresionistické dílo se vším, co k němu patří. Dokázal přitom perfektně udržet rovnováhu, styl a rytmus a zachovat tajemství. Jak sám o sobě říká: „Fantasy, humor a melancholie jsou plně součástí mého vesmíru, a to i přesto, že jsem vědec.“ To, že za 13 dní je možné prožít celý život, a možná i víc, je jedna z mnoha Bussiho záhad a já už teď vím, že stojí za to ji rozlousknout…