Atmosféra, která pohltí: T. J. Reid přináší další silný román| RECENZE

Příběh přináší dvě časové linky, které se střídají, přetahují a nakonec se nenápadně prolnou do jednoho silného konce. Přítomnost stojí vedle budoucnosti, osobní linie vedle té, která přesahuje jednotlivce. Ani jedna časová vrstva není nadbytečná; naopak, posouvají děj kupředu a postupně zvyšují emocionální sílu celého příběhu.

Na palubě emocí i raketoplánu: příběh, který bourá hranice!

Hlavní hrdinka je přesně ten typ postavy, kterou si člověk začne zamilovávat nenápadně a najednou zjistí, že mu na ní záleží víc, než čekal. Je svérázná, trochu jiná, ne úplně zapadající do škatulek, které jí okolí podsouvá, ale právě to z ní dělá jedinečnou osobnost. Její cesta působí autenticky, skutečně, není uhlazeně výstavní; je plná pochybností, nečekaných rozhodnutí a síly, kterou hrdinka nachází postupně, ne naráz.

Reid tentokrát opouští své typické hollywoodské kulisy a vydává se do prostředí NASA 80. let, které dokáže vystihnout s překvapivou přesností i lidskostí. Technické detaily nepůsobí jako suchá fakta, ale jako kulisy pro něco mnohem podstatnějšího – pro touhu žen prosadit se v oboru, kde pro ně dlouho nebylo místo. Za leskem raketoplánů a tréninkových simulátorů je cítit tlak doby, očekávání společnosti i touha měnit hranice. A právě v tomhle kontextu získává příběh nesmírnou sílu.

Je pravda, že rozjezd je pomalejší, než bych u autorky čekala. První kapitoly jsou klidnější, víc se soustředí na atmosféru než na dramatické zvraty. Ale jakmile se příběh rozeběhne, vtáhne čtenáře naplno a nepustí, dokud nezavře poslední stránku. Finále je přesně tím typem závěru, kdy uděláte tiché „wow“ – je emotivní, smysluplné a nechává člověka chvíli sedět a jen vstřebávat, co se to sakra právě stalo.

Atmosféra

Síla žen ve vesmíru i na Zemi

Atmosféra možná není největší hit autorčiny kariéry, ale rozhodně patří k těm knihám, které v člověku zůstanou. Je promyšlená, lidská, silná a nabízí víc než obyčejný příběh: pohled do doby, která byla nemilosrdná a fascinující zároveň, i do světa, kde je odvaha žen stále znovu a znovu potřeba.

A já se proto nebojím říct, že pokud hledáte román, který vás vezme na palubu raketoplánu i do nitra jedné výjimečné ženy, pokud máte chuť na příběh s hloubkou a emocemi, které nejsou prvoplánové, Atmosféra je přesně tou knihou, po které byste měly sáhnout. Spisovatelka opět dokazuje, že se na ni dá spolehnout, a já už teď vím, že se budu těšit na cokoli, co napíše příště.

Úryvek z knihy

JOAN GOODWINOVÁ PŘIJÍŽDÍ DO JOHNSONOVA VESMÍRNÉHO střediska dlouho před devátou a v Houstonu už je vlhko a dusno. Cestou přes areál k budově řídicího střediska vesmírných letů cítí, jak jí pod vlasy vyráží pot. Ví, že je to vedrem, ale uvědomuje si, že nejenom tím.

Dnešní práce je jednou z jejích nejoblíbenějších částí práce astronautky. Je CAPCOM letového týmu Orion pro STS-LR9, třetí let raketoplánu Navigator. Role CAPCOM – jediné osoby v řídicím středisku, která mluví přímo s posádkou raketoplánu – je jednou z mnoha, které astronauti zastávají, když nejsou na misi.

Tohle musí Joan často vysvětlovat lidem při oněch vzácných příležitostech, kdy se uvolí jít na nějaký večírek. Ano, astronauti podstupují výcvik pro lety do vesmíru. Ale také pomáhají navrhovat nástroje a experimenty, testují jídlo, připravují raketoplán, učí studenty, co vše NASA dělá, obhajují cestování do vesmíru ve Washingtonu, mluví s tiskem a mnoho dalšího. Je to vyčerpávající seznam. Být astronautem neznamená jen dostat se tam nahoru. Jde o to být členem týmu, který posádku nahoru dostane. Navíc Joan už tam byla.

Doma na nočním stolku má onen nepolapitelný talisman, po kterém touží každý astronaut: zlatý odznak. Důkaz, že je jednou z mála vyvolených, kteří kdy opustili tuto planetu.

Viděla ze vzdálenosti přes tři sta kilometrů velkolepou třpytivou modř sedmi oceánů. Blankytnou modř? Kobaltovou? Ultramarínovou? Neexistuje odstín, který by byl natolik věrný, že by ji dostatečně vystihl. Devadesát devět celých devět procent lidských bytostí, které kdy žily, takovou modř nikdy nevidělo.

A ona ano. Ale teď je doma, oběma nohama na pevné zemi, a čeká ji práce.

Takže když Joan toho rána vchází do budovy řídicího střediska s černou kávou v ruce, je klidná. Necítí úzkost, nebojí se, nemá zlomené srdce. To všechno přijde později.