Dobývání domova

Československo bylo osvobozeno. Lidé opojeni nevýslovnou radostí zasypávali sovětská auta a tanky kyticemi rozkvetlých šeříků, zdravili je jásotem, až zaléhaly uši, a objímali se s rudoarmějci, svými osvoboditeli, nadšeni jejich slovanskou dobrosrdečností. V euforii, která se podobala lehké opilosti, si málokdo z rozradovaných a štěstím omámených lidí povšiml, že toto osvobození má stejně jako krásná růže, nepříjemně pichlavé trny. Teprve poznenáhlu bude vycházet najevo, že není zadarmo. Bude nás všechny stát svobodu a nezávislost. Procitnutí nás naplno zasáhne jako infarkt až za třiadvacet let, 21. srpna 1968, v den, kdy do českých a slovenských měst znovu vjedou sovětské tanky a auta plná po zuby ozbrojených vojáků. To už nikoho ani nenapadne, aby je vítal květinami. Ačkoliv Klement Gottwald v květnu 1942 při návštěvě Buzuluku v projevu k vojákům československého praporu prohlašoval, že nejprve je třeba se v široké národní frontě všech antifašistických Čechů a Slováků svorně přičinit, aby Hitler byl poražen, a pak lid doma ve vlasti rozhodne o uspořádání poměrů v osvobozené republice, skutečnost byla jiná. O uspořádání poměrů v poválečném Československu bylo předem rozhodnuto v březnu 1945 v Moskvě. A nebyl to bohužel český a slovenský lid, kdo měl v té záležitosti rozhodující slovo. Rozvrat ústavnosti a právního řádu směřoval postupně k ráznému nahrazení parlamentní demokracie, byť silně omezené, komunistickou diktaturou proletariátu, která prokáže, že neumí být ničím jiným než policejním státem, ovládaným skupinkou uzurpátorů moci, jako je tomu v každé jiné diktatuře kdekoliv na světě. Navíc ještě státem nesvéprávným, připřaženým k poslušnému stádečku, které vleče velmocenskou káru sovětských carů. To poznání bude pro český a slovenský lid bolestné, až procitne ze svého snu o svobodě, který od května roku 1945 ještě nadlouho nepřestal být snem. Národ však nakonec rozlomí své okovy a vryje si nesmazatelně do své historické paměti zkušenost, která byla těžkou zkouškou jeho životaschopnosti a morálního zdraví. Zkouškou, v níž obstál, i když nikoli beze ztrát.

Sdílet